Cílem studie je interpretovat fenomenologii obrazotvornosti Gastona Bachelarda jakožto fenomenologickou redukci sui generis. Autor článku představuje snění jako proces návratu do naivního vědomí prvotní (zakládající) a primitivní povahy, v němž je možné dosáhnout stavu dětství, harmonizujícího vztah subjektu ke světu. Svět je v této koncepci znovu zhodnocován (valorizován) a otevírá se jako domov, a to jednak prostřednictvím vzpomínek, jednak recipročním charakterem obrazotvornosti. Studie ukazuje fenomenologickou redukci v Bachelardově pojetí jako opozitní, ale komplementární k vědeckému rozumu a zdůrazňuje její terapeutický charakter.