Narrative theories of personal identity have traditionally taken literary characters as models to better understand how our identities are constituted through the narratives of our lives. However, there have been several recent criticisms of these comparisons, showing that philosophers of personal identity paid no attention to the nature of literary characters, and consequently, these philosopher’s comparisons were under-motivated. In the present article, I rely on a cognitive framework to define literary characters. From that point of view, I assert that it (...) is fruitful to compare ourselves with literary characters to understand the role that the narratives told by others about ourselves play in the constitution of our own personal identities. (shrink)

We have a strong intuition that personal identity is a determinate relationship. Parfit famously challenged this intuition. In this paper I explain how narrative identity theories can face that challenge and defend that personal identity is determinate thanks to what I call the social narrativity thesis. This move will raise some concerns regarding the also strong intuition that personal identity is what matters when we care about our future existence. I address this concern to show that narrative identity theories can (...) account for both intuitions at the same time. (shrink)

Článek představuje koncept epizodické osoby Galena Strawsona. Tento koncept představuje lidi, kteří neprožívají svůj život v jednotě jediného životního příběhu. Koncepce tak představuje alternativu k narativnímu pohledu osobní identity, který představuje životní příběh jako prvek zakládající osobní identitu.V první části článku je představena Strawsonova argumentace proti narativní tezi, kde jsou již nastíněny některé základní psychologické charakteristiky epizodické osoby. Je ukázáno, jak se epizodici liší v prožívání-sebe (epizodik nevnímá sebe v minulosti jako identické self), resp. v přesvědčeních ohledně jejich vlastní identity. (...) Jako centrální přesvědčení je identifikován fatalistický postoj (v tom smyslu, že osud je považován za autora vlastní identity). Je poukázán rozpor mezi sebe-konstitucí postulovanou narativní teorií a fatalistickým postojem.Hlavním cílem příspěvku je pak zakotvit koncept epizodické osoby v empirických datech, čemuž je věnována druhá část článku. Nejprve je představena teorie časové orientace Philipa Zimbarda a Johna Boyda, která představuje tři základní časové orientace – orientaci na minulost, na přítomnost a na budoucnost. Detailněji je představen psychologický profil člověka orientovaného na přítomnost. Fatalismus a smyslovost jsou identifikovány jako základní společné charakteristiky orientace na přítomnost a epizodičnosti. Je ukázáno, že orientace na přítomnost (na rozdíl od ostatních časových orientací, které jsou v souladu s narativním pohledem na vlastní život) podrývá narativní prožívání vlastního života, jako další paralela mezi epizodicitou a orientací na přítomnost. Tematizován je možný rozdíl v koncepcích fatalismu u člověka orientovaného na fatalistickou přítomnost a epizodické osoby. (shrink)

We critically survey explicit discussions of the narrativity of economic agents by economists. Narrativity broadly refers to the way humans construct and use stories, notably to define their personal identity. We borrow from debates outside of economics to provide the critical dimension of our survey. Most contributions on the narrativity of economic agents do not discuss one another. To establish communication, we suggest a structure of oppositions that characterize these contributions taken as a whole. These oppositions are notably characterized by (...) three tensions: in terms of methodological attitudes, of underlying theories of personal identity postulating the existence of a unique sense of self or not and of the normative implications of narrativity. The main goal is to clarify the structure of opposite positions within a more or less explicit debate about the identity of individuals in economics. (shrink)

This thesis investigates how children ought to be influenced with respect to religion. To answer this question, I develop a theory of cognitive curriculum content and apply it to the teaching of religious beliefs and beliefs about religions. By ‘a theory of cognitive curriculum content,’ I mean a theory that determines which truth-claims belong on the curriculum, and whether or not teachers ought to promote students’ belief of those claims. I extend this theory to help educators to decide which attitudes (...) address on the curriculum and whether or not to promote them. I then apply this to the case of religious attitudes and attitudes about religions. I argue that where having or failing to have a certain attitude makes a significant difference to students’ lives, it ought to be addressed by curricula. Where failing to have the attitude is irrational, this failure ought to be remedied; where having the attitude is irrational, that attitude ought to be discouraged; and where neither having nor failing to have the attitude is irrational, that attitude ought to be introduced and discussed without encouragement or discouragement. In so far as is practicable, educators should aim to acquaint students with arguments for and against having these attitudes and initiate them into the practice of assessing their soundness. The implications of this theory for extra-curricular influence, such as upbringing in the home, are also explored. (shrink)