Hume's Treatise of Human Nature was published in the form of three separate books. The first two, "Of the Understanding" and "Of the Pas- sions," were published in London in January 1739 by John Noon. The third, "Of Morals," was published independently in London by Thomas Longman in November 1740.2 The title and subtitles on all three books are the same: A Treatise of Human Nature: Being An Attempt to introduce the experimental Method of Reasoning into Moral Subjects. On the (...) title page of the first two books Hume employs an epigram from Tacitus: Rara temporumfelicitas, ubi sentire, quae velis; & quae sentias, dicere licet. ["Seldom are men blessed with times in which they may think what they like and say what they think."] On the title page of the third book this epigram is replaced by an epigram taken from the ninth book of Lucan's Pharsalia: Durae semper virtutis amator, Quaere quid est virtus, et posce exemplar honesti. ["Thou that to virtue ever wer't inclined, learn what it is, how certainly defin'd, and leave some perfect Rule to guide Mankind."] Given the context and the prominence of these epigrams, it is a curious fact that they have attracted little or no attention or comment from Hume scholars. -/- In this paper I argue that Hume's use of the epigram from Lucan is directly relevant to his use of the epigram from Tacitus. The epigrams flag very clearly the anti-Christian nature of Hume's intentions in the Treatise and his affiliations with and allegiance to an anti-Christian tradition of thought that stretches from Hobbes and Spinoza in the late seventeenth century to a circle of anti-Newtonian radical freethinkers that appeared in Britain in the first part of the eighteenth century. In more general terms these epigrams are a notable and illuminating example of esoteric communication in this context, and they indicate that the Treatise has an important place in the literature of the radical enlightenment. (shrink)

Bellarmino was not the actual executioner of the Nolan.

Cílem této studie je představit základní rámec filozofického díla anglického volnomyšlenkáře Anthonyho Collinse (1676–1729) v kontextu britského osvícenského myšlení konce 17. a první poloviny 18. století. Prostřednictvím analýzy jednotlivých spisů je vyloženo Collinsovo chápání rozumu jako nástroje nepostradatelného nejen v oblasti poznání profánního, ale také divinálního. Studie dále sleduje Collinsovu obhajobu naprosté volnosti myšlení i formy jeho vyjádření. Významný prostor je věnován rovněž autorově filozofii náboženství. Studie dokládá, že Collins nebyl izolovaným myslitelem, ale že ve svém díle těžil jak z (...) předcházející (Spinoza, Herbert z Cherbury a především John Locke), tak i současné filozofické diskuze (zejména John Toland). (shrink)

Text John Toland a jeho Křesťanství bez mystérií sestává ze dvou provázaných částí. První část představuje stručné biografické pojednání o Johnu Tolandovi (1670–1722), v němž se mimo jiné snažíme předložit obecný úvod do jeho myšlení. Druhá část pak nabízí první český překlad předmluvy k Tolandovu nejznámějšímu spisu Christianity not Mysterious (1696), který je považován za základní impulz deistické diskuze na Britských ostrovech.

The mystery of the images and an unknown book.

The philosopher and his passion for the “gentle sex”.

Giordano Bruno's copy of Camoeracensis Acrotismus from Prague.

A mistery unveiled, among magic, alchemy and philosophy.

The love for books and libraries of a great philosopher.