Fenomenologie není pouze specifická metoda filosofického zkoumání, ale též svébytná filosofická pozice. Husserl je znám a diskutován spíše jako autor právě zmíněné metody, ovšem ta přeci měla sloužit jakožto organon pro vytvoření samostatné filosofické nauky. Proto se bude v příspěvku věnovat pozornost Husserlovu chápání toho, co je to filosofie, a to v kontrastu proti dobově populárním filosofickým pozicím, jimiž byly naturalismus a filosofie světového názoru s jeho nejodpudivější podobou nazývanou Husserlem pejorativně „Tiefsinn“: důvtipná duchaplnost. Husserl zamýšlí odstranit oba zmíněné typy (...) filosofie skutečně přísně vědeckou filosofií, jež bude filosofií fenomenologickou. (shrink)

V dějinách filozofie se objevilo nespočetné množství snah překonat kognitivní nedostatečnost člověka. Většinový názor zněl, že zatímco vnější smyslové poznání podléhá nejrůznějším klamům, poznání vnitřní je mnohem jistější, či dokonce neomylné. Předpokládaná znalost sebe sama je ovšem iluzorní a stala se důvodem pro vznik mnoha chybných přístupů ke skutečnosti. Kniha se skládá ze tří částí. První kapitola se zabývá introspekcí, především jejím přijetím v dějinách filozofie a odmítnutím v psychologickém behaviorismu 20. století. Druhá kapitola pojednává o iluzornosti svobody rozhodování, (...) která je způsobena řadou nevědomých mechanismů, o jejichž fungování máme zatím jen dosti matnou představu. Ve třetí kapitole jsou domýšleny důsledky kauzálního determinismu pro etiku a právo, především ve smyslu odmítnutí koncepcí morální odpovědnosti a retributivní spravedlnosti. Autor se tak pokouší dokázat, že podstatná část názorů zdravého rozumu je chybná a měla by být nahrazena sadou nových, kompatibilních s dnešní vědou. (shrink)

Disertační práce se zabývá problematikou připisování myšlení jiným entitám, a to pomocí imitační hry navržené v roce 1950 britským filosofem Alanem Turingem. Jeho kritérium, známé v dějinách filosofie jako Turingův test, je podrobeno detailní analýze. Práce popisuje nejen původní námitky samotného Turinga, ale především pozdější diskuse v druhé polovině 20. století. Největší pozornost je věnována těmto kritikám: Lucasova matematická námitka využívající Gödelovu větu o neúplnosti, Searlův argument čínského pokoje konstatující nedostatečnost syntaxe pro sémantiku, Blockův návrh na použití brutální síly pro (...) řešení imitační hry, Frenchova teorie subkognitivních informací a Michieho skepticismus ohledně možnosti umělého vědomí. Závěr práce zachycuje současný stav recepce Turingova testu a představuje pokusy o jeho praktickou realizaci, například v každoroční soutěži o Loebnerovu cenu. Autor práce zastává názor, že ani po více než šedesáti letech od uveřejnění Turingova paradigmatického eseje stále neexistují žádné vážné důvody pro zamítnutí jeho tvrzení. Tradiční komputační funkcionalismus možná není ideální teorií vysvětlující činnost myslí a jako slibnější se může jevit vývoj v neurálních vědách, ale Turingův test je přesto užitečným a snad i jediným nástrojem pro detekci inteligence u lidmi vytvořených strojů. (shrink)