V rámci tohoto příspěvku se pokusím zpochybnit dosavadní mainstreamovou interpretaci Leibnizovy metafyziky prostoru, jak ji představil v dopisech anglickému učenci Samuelu Clarkovi. Přestože bývá Leibnizova metafyzika prostoru právě na základě jeho korespondence s Clarkem obvykle považována za ostrý protipól metafyziky Clarkovy, respektive Newtonovy, v rámci tohoto příspěvku poukážu na to, že při zvážení Leibnizovy geometrie zvané „analysis situs“ se taková interpretace stává neudržitelnou. Leibnize nelze považovat za zastánce typicky relačního pojetí prostoru.

Contributors: Steven Barbone, Laurent Bove, Edwin Curley, Valérie Debuiche, Michael Della Rocca, Simon B. Duffy, Daniel Garber, Pascale Gillot, Céline Hervet, Jonathan Israel, Chantal Jaquet, Mogens Lærke, Jacqueline Lagrée, Martin Lin, Yitzhak Y. Melamed, Pierre-François Moreau, Steven Nadler, Knox Peden, Alison Peterman, Charles Ramond, Michael A. Rosenthal, Pascal Sévérac, Hasana Sharp, Jack Stetter, Ariel Suhamy, Lorenzo Vinciguerra.

Leibniz's principle of sufficient reason (PSR) is the claim that everything has a sufficient reason. But is Leibniz committed to the necessity or to the contingency of his great principle? I argue that Leibniz is committed to its contingency, given that he allows for the absolute possibility of entities that he claims violate the PSR. These are all cases of qualitatively indiscernible entities, such as indiscernible atoms, vacua, and bodies. However, Leibniz's commitment to the contingency of the PSR seems to (...) stand in tension with his inference of the PSR from his theory of truth. I argue that this apparent tension can be resolved satisfactorily. When it comes to his modal views on the PSR, Leibniz's position is entirely consistent. (shrink)