The article presents the German philosopher G. W. Leibniz as a key precursor of the First Law of Thermodynamics. In this way, Leibniz tried to oppose Newton, who seems to have completely rejected the First Law of Thermodynamics, while at the same time remarkably anticipating the Second. Based on his polemics not only with Newton, from whose Laws of Motion thermodynamics originates, and with his advocate Samuel Clarke, but also with René Descartes, whose conception Leibniz partially followed, Leibnizʼs reasoning turns (...) out to be the most convincing. It is certainly no coincidence that the later founders of thermodynamics frequently acknowledged him. (shrink)

V rámci tohoto příspěvku se pokusím zpochybnit dosavadní mainstreamovou interpretaci Leibnizovy metafyziky prostoru, jak ji představil v dopisech anglickému učenci Samuelu Clarkovi. Přestože bývá Leibnizova metafyzika prostoru právě na základě jeho korespondence s Clarkem obvykle považována za ostrý protipól metafyziky Clarkovy, respektive Newtonovy, v rámci tohoto příspěvku poukážu na to, že při zvážení Leibnizovy geometrie zvané „analysis situs“ se taková interpretace stává neudržitelnou. Leibnize nelze považovat za zastánce typicky relačního pojetí prostoru.

In the annotated Czech translation of Leibniz’s dialogue Pacidius Philalethi, which was published in 2019, but also in an earlier essay by the same translator on Leibniz’s dialogic way of writing as well as in other interpretations, there is little discussion of the practical implications of his dialogic method. Leibniz’s dialogical argumentation strategy, as he later applied it in his correspondence with Samuel Clarke, is therefore either completely neglected or is referred to as being typical of the time, or alternatively (...) is confused with Zeno’s dialectical method. Thus, the aim of this study is to clarify the practical implications of Leibniz’s application of the dialogic method in his final correspondence with Clarke. (shrink)

Studie se věnuje otázce po ontologickém statusu ideálního, potažmo fenomenálního prostoru v pojetí Gottfrieda Wilhelma Leibnize. Nejprve bude ujasněno, v jakém smyslu lze podle Leibnize za prostor v pravém slova smyslu považovat primárně pouze prostor ideální, sekundárně však rovněž prostor fenomenální. Posléze se vymezím zejména vůči takovým interpretacím leibnizovského ideálního prostoru, které v něm spatřují předzvěst prostoru kantovského. Leibnizův ideální, matematický prostor zde totiž bude přirovnán spíše k prostoru suárezovskému, případně hobbesovskému, nikoli však kantovskému.