The perennial question – What is meaning? – receives many answers. In this paper I present and discuss inferentialism – a recent approach to semantics based on the thesis that to have ( such and such ) a meaning is to be governed by ( such and such ) a cluster of inferential rules . I point out that this thesis presupposes that looking for meaning requires seeing language as a social institution (rather than, say, a psychological reality). I also (...) indicate that this approach may be seen as a new embodiment of the old ideas of structuralism. (shrink)

While most theoreticians of meaning in the first half of the twentieth century subscribed to a representational theory (viewing meanings as entities stood for by the expressions), the second half of the century was marked by the rise of various versions of use-theories of meaning. The roots of this ‘pragmatist turn’ are detectable in the writings of the later Wittgenstein, the Oxford speech act theorists (Austin, Grice) and the American neopragmatists (Quine, Sellars). Though it is now rather popular (and sometimes (...) even fashionable) to invoke the use-theory of meaning, it is by far not so popular to inquire what such a theory really is. In this paper we try to give at least a part of the answer, whereby we find out that the usual conception of such a theory is unsatisfactory. We propose that for an improvement we must, together with Wittgenstein and Sellars, conceive language as a (tool of a) rule-based activity, which enables us to replace the concept of disposition, usually constituting the backbone of the use-theory, by the concept of propriety. The resulting normative version of the use-theory then becomes the investigation of the rules which expressions acquire vis-`a-vis the rules of the relevant language games – especially of the rules of inference. (shrink)

Abstrakt. Co je to myšlenka? Všichni se asi shodneme na tom, že každý z nás lidí si myslí různé věci, že všichni máme všelijaké myšlenky, a že právě toto naše myšlení je tím, co nás lidi odlišuje od ostatních tvorů a věcí, na které můžeme v našem světě narazit. Co to ale taková myšlenka je, jak vypadá a co dělá? A jak vůbec lze na takto položenou otázku odpovídat; je to věc empirického výzkumu, nebo snad něčeho jiného (třeba fenomenologické introspekce)? (...) V tomto článku hájíme tezi, že empirické zkoumání mysli (na rozdíl od zkoumání mozku) podstatným způsobem předpokládá pojmovou analýzu, která je doménou filosofie. (shrink)

O nějaké činnosti v rámci nějakého lidského společenství říkám, že je řízená pravidly , jsou‐li určité způsoby provozování této činnosti systematicky brány členy tohoto společenství, nebo nějakou jeho podskupinou, za správné, a jiné za nesprávné. Braní za správné či nesprávné (neboli normativní postoje ) beru v podstatě za dále neanalyzovatelné behaviorální vzorce, není to tedy pojem, který by primárně odkazoval k něčemu jako je kognitivní výbava účastníků, rozhodně nepředpokládá nic takového, jako že jsou tyto postoje věcí něčeho jako jsou plnohodnotná (...) přesvědčení. Hlavními symptomy těchto vzorců jsou určité typy reakcí na to, co dělají druzí; v extrémním případě snaha jim v děláním určitých věcí za každou cenu zabránit či je k němu naopak přimět. Často jde ale o mnohem subtilnější projevy "souhlasu" či "nesouhlasu" (od různých forem "odměn" a "trestů" po všelijaké náznaky "souznění" a "nevole") – projevy, které se člověk v rámci začleňování do lidských společenství učí rozpoznávat jako jisté "společenské tření", které ho v tom, co by měl a neměl dělat, usměrňuje. (shrink)