[The Metaphysics of Anti-Individualism] A detailed exploration of the implications of psychological externalism -- in particular Tyler Burge's variety, or what he calls "anti-individualism" -- for the mind-body problem. Based on his anti-individualism, Burge famously rejected materialism, but the ramifications of this argument were not properly examined. I show how he rejects the identity, supervenience, and realization forms of materialism, but that he leaves out the possibility of constitution. In fact, this is not the only option that he admits -- (...) others include eliminativism; a non-metaphysical view which I dub "explanatory pluralism;" and a certain version of dualism. I explore these options and find each of them lacking. However, I eventually consider a possibility that, given anti-individualism, our intentional discourse is ultimately incoherent (I take a clue here from Kripke's "A Puzzle about Belief"). Hence, there might be no satisfactory metaphysic of the mind. (shrink)

V rámci tohoto příspěvku se pokusím zpochybnit dosavadní mainstreamovou interpretaci Leibnizovy metafyziky prostoru, jak ji představil v dopisech anglickému učenci Samuelu Clarkovi. Přestože bývá Leibnizova metafyzika prostoru právě na základě jeho korespondence s Clarkem obvykle považována za ostrý protipól metafyziky Clarkovy, respektive Newtonovy, v rámci tohoto příspěvku poukážu na to, že při zvážení Leibnizovy geometrie zvané „analysis situs“ se taková interpretace stává neudržitelnou. Leibnize nelze považovat za zastánce typicky relačního pojetí prostoru.

Martin Heidegger svým poukázáním na mathématický charakter novověké vědy vyostřil rozbor její bytnosti prostřednictvím výkladu klíčové části její metody, jež podle něj spočívá v „souvislosti hypotéza-experiment“. V Heideggerově výkladu experimentální charakter novověké vědy znamená předchůdný metafyzický akt logického stanovení obecného porozumění významu „jsoucna“. Heidegger tedy analyzuje čtyři stupně konceptu „zakoušení“, jenž rozlišuje moderní vědu ode všech starších pojetí „vědy“. Ovšem vše, čeho chce Heidegger dosáhnout, je jasné nahlédnutí do podstaty časového charakteru „existence“.