Se Radiščev occupa un posto considerevole nella storia del pensiero russo lo deve non al suo trattato Sull’uomo, la sua mortalità e immortalità [O Čeloveke, o ego smertnosti i bessmertii] bensì al Viaggio da Pietroburgo a Mosca [Putešestvie iz Peterburga v Moskvu], opera che gli procurò la condanna a morte da parte di Caterina II, commutata poi nel lungo esilio in Siberia. Qui egli scrisse il suo trattato filosofico che non poche perplessità ha suscitato nei critici, i quali ne hanno (...) denunciato incongruenze e discontinuità, quando non lo hanno definito un’opera compilativa di nessun valore propriamente filosofico. Eppure, nonostante l’evidente diversità strutturale e stilistica, tra le due opere c’è una continuità che non va ignorata. In entrambi gli scritti il tema fondamentale è l’uomo e l’analisi muove sempre dalla situazione concreta ed esperita del suo vivere, in cui il sentimento gioca un ruolo essenziale. (shrink)

In this paper I outline my propensiton version of quantum theory (PQT). PQT is a fully micro-realistic version of quantum theory that provides us with a very natural possible solution to the fundamental wave/particle problem, and is free of the severe defects of orthodox quantum theory (OQT) as a result. PQT makes sense of the quantum world. PQT recovers all the empirical success of OQT and is, furthermore, empirically testable (although not as yet tested). I argue that Einstein almost put (...) forward this version of quantum theory in 1916/17 in his papers on spontaneous and induced radiative transitions, but retreated from doing so because he disliked the probabilistic character of the idea. Subsequently, the idea was overlooked because debates about quantum theory polarised into the Bohr/Heisenberg camp, which argued for the abandonment of realism and determinism, and the Einstein/Schrödinger camp, which argued for the retention of realism and determinism, no one, as a result, pursuing the most obvious option of retaining realism but abandoning determinism. It is this third, overlooked option that leads to PQT. PQT has implications for quantum field theory, the standard model, string theory, and cosmology. The really important point, however, is that it is experimentally testable. I indicate two experiments in principle capable of deciding between PQT and OQT. (shrink)

Mức methane hiện tại cao vượt trội so với kịch bản có khả năng hạn chế mức tăng nhiệt độ trái đất trong khoảng 1,5-2°C.

Studie komentuje a kriticky rozvádí Ginzburgovu koncepci indexického paradigmatu ve vědách o člověku. Zasazuje metodu čtení vedlejších detailů coby indikátorů nějaké přímo nepřístupné skutečnosti do historického, kulturního a zejm. technického kontextu na příkladech proměn lékařské diagnostiky či znalectví umění. Sleduje souvislosti mezi vývojem gramotnosti, písmových forem a grafologických postupů v 19. století a nástup technických forem zápisu, který vnesl do řady oborů nové postupy interpretace a analýzy a zproblematizoval tradiční hranice mezi přírodními, sociálními a humanitními vědami.

Several particles are not observed directly, but only through their decay products. We consider the possibility that they might be fakeons, i.e. fake particles, which mediate interactions but are not asymptotic states. A crucial role to determine the true nature of a particle is played by the imaginary parts of the one-loop radiative corrections, which are affected in nontrivial ways by the presence of fakeons in the loop. The knowledge we have today is sufficient to prove that most non directly (...) observed particles are true physical particles. However, in the case of the Higgs boson the possibility that it might be a fakeon remains open. The issue can be resolved by means of precision measurements in existing and future accelerators. (shrink)

Lidská práva jsou v současné době předmětem řady komplexních otázek, které jsou politické, sociální či právní povahy. Abychom na otázky mohli smysluplně odpovídat, musíme brát ohled i na obecnější filosofické souvislosti a mít jasnější představu o tom, co lidská práva jsou a na jakých základech stojí. V předkládaném textu si klademe otázku, zdali máme v současné době k dispozici plně filosoficky fundovanou koncepci založení a legitimizace lidských práv. Předkládáme postupně různé současné přístupy, které jsou kandidáty na řešení tohoto problému a (...) přinášíme jejich kritické zhodnocení. Východiskem je pro nás představa lidských práv jako evidentních pravd a od ní odvozené přístupy zakládající je na racionální či emocionální evidenci. Dále se věnujeme možnosti náboženského založení lidských práv, přístupům přirozenoprávním, utilitaristickým a koncepcím vycházejícím z pojmu důstojnosti. Stručně jsou zmíněny i některé další související teorie a historický kontext analyzovaných pojetí. V závěru na položenou otázku odpovídáme, že zcela uspokojivá filosofická teorie lidských práv stále není k dispozici, a přinášíme také vlastní doporučení pro řešení předložených problémů zkoumaných teorií. (shrink)

Příspěvek se věnuje problematice antického řeckého sportu, konkrétně významu sportovních zápolení a jejich výchovné a vzdělávací roli. Pozornost autor věnuje rozboru pozic filosofů Sókrata, Platóna a Aristotela. Po nastínění kontextu tématu představuje a interpretuje základní filosofické a náboženské premisy sportovního výkonu a jeho výchovné role. Řadí mezi ně úsilí o dosažení božské přízně, nesmrtelnosti, vyššího společenského postavení, ale i ideálů kalokagathia, areté a dalších ctností. Důležitý rozměr antického sportu spatřuje rovněž v jeho formativním potenciálu směřujícímu k přípravě na duševní život. (...) Hlavní část příspěvku se věnuje přístupu k pohybovým zápolením u filosofů Sókrata, Platóna a Aristotela, kteří svými úvahami k chápání výchovné role sportu podstatně přispěli. Následně se autor zaměřuje na identifikaci dobrého sportu podle zmíněných myslitelů a na zkoumání role sportu v kontextu dobrého života, který nahlíží v aristotelském rámci jako dosahování blaženosti. Cílem textu je identifikovat a vyzdvihnout výchovný smysl sportování, poukázat na jeho filosofické konotace a možnou roli sportu v otázce vedení dobrého života. ----------- This manuscript deals with the problematics of ancient Greek sport, specifically with the significance of sporting practices and their educational role. Attention is given to a detailed analysis of the positions of the philosophers Socrates, Plato, and Aristotle. After demonstrating the context, the author presents and interprets fundamental philosophical and religious premises of the athletic performance and its educational role. Among the identified features are the effort of acquiring divine favour, immortality, higher social status, but also the ideals of kalokagathia, areté, and other virtues. Important dimension of ancient Greek sport is also found in its formative potential which aims at the preparation for intellectual life. The main part of the article is focused on the approaches of the philosophers Socrates, Plato, and Aristotle towards the sporting practices. These thinkers made an important contribution to the understanding of the educational role of sport. Then, the author identifies a good sport according to these thinkers and examines the role of such sport in the context of a good life, which is considered in the Aristotelian perspective as achieving beatitude (eudaimonia). The aim of this article is to identify and highlight an educational purpose of sport, underlines its philosophical connotations, and demonstrate its possible role in the context of a good life. (shrink)

Kako je moguće baviti se Platonom danas, ukoliko je filozofija „svoje vreme obuhvaćeno mislima“? Autor Platonovom delu ne pristupa kao dogmatskom štivu, već kao tekstu prožetom paradoksima, koje izmiče svakom unapred pripremljenom, šematizovanom modelu čitanja. Obratiti se Platonu kao filozofskoj paradigmi isplativo je ukoliko filozofi koji progovaraju iz dubine vremena mogu nešto važno da nam saopšte i ukoliko smo kadri da im postavimo autentično pitanje. Zato filozofi moraju imati dah delfskog ronioca, jer biser se ne nalazi u svakoj školjci. Knjiga (...) Iz Platonove filozofije ulazi u red značajnih knjiga posvećenih Platonovoj filozofiji. Veći deo knjige je objavljen u časopisima od svetskog ugleda (na nemačkom i engleskom jeziku). Time je njen kvalitet potvrđen recenzijama koje su nastale van domaćih koterija, a delo se samerilo sa aktuelnim pristupima Platonu. Knjiga se bavi problemima koji su formulisani u drugoj polovini prošlog veka (napisano i nenapisano učenje), preko naizgled klasičnih tema (dvostruki paradoks, utemeljenje istorijskog i političkog, eros), do tekstova koji pogađaju fenomen aktuelnosti Platonove teorije i prakse (problemi kongitivne dispozicije i bioetike u Platonovoj filozofiji). Ispred nas je Platon u dijalogu sa filozofskim strujanjima s kraja dvadesetog i početkom ovog veka. Za Irinu Deretić smisao filozofskog dijaloga leži u procenjivanju i odmeravanju stanovišta u raspravi, kako bi se vlastito stanovište preciznije artikulisalo. Ne radi se o utopijskoj komunikativnoj zajednici - već o karakteru filozofskog dijaloga, koji je upućen na unutrašnji, a ne na spoljašnji agon. Platon iz sasvim nesofističkih razloga preuzima metodu sofista kada „slabiju stvar čini jačom“. Tome je suprotna eristička (ne)kultura, u kojoj strasti imaju prevagu na davanjem bilo kakvih, „a kamoli valjanih razloga“, piše Irina Deretić. Iz problematičnosti jezika i sučeljavanja sa bliskim granicama pojmljivosti, ne mora da proizađe i slabost logosa. Naprotiv, snaga logosa je obrnuto proporcionalna sposobnošću da se odredi njegova nemoć. Granicu Platonove misli Irina Deretić jezgrovito formuliše: „Platonov jezik je sav okrenut biću, i usmeren je na saznajno ovladavanje njime. Snaga argumenta učesnika u Platonovim razgovorima upravo se sastoji u njihovoj sposobnosti da tačno pogode stvarnost na koju se odnose i koju nastoje da izraze“. Ali to vodi oblikovanju samog karaktera dijaloga: sagovornici se podređuju vođstvu „same stvari“ mišljenja. Međutim, logos nije svemoćan, i inače, a pogotovo ne za Platona. Irina Deretić insistira na autentičnom smislu nemoći logosa kao racionalnog diskursa, koji se pokazuje na odlučujućim mestima, tamo gde njegove refleksije o idejama, posebno o Ideji Dobra bivaju suočene sa granicama njihove saznatljivosti i saopštivosti. Napokon, Platonova okrenutost biću nije dovela do teorije adekvatnosti između bića i jezika, nego do isticanja paradoksa i metafore. A šta je iza njihovog vela - ništa, ili su oni, naprotiv, konstitutivni za biće, da li uopšte može biti odlučeno? U skladu sa filozofskim vjeruju Nikolaja Berđajeva, može se formulisati karakteristika ove važne i lepe knjige: Iz dubine vremena izvire sposobnost da se filozofski misli, a to onda nije u koliziji sa aktuelnim „primenama“ filozofske refleksije. Naprotiv. (shrink)

This paper suggests two ideas. The first boils down to a meta-ethical thesis that in situations of “crisis” (such as the ongoing pandemic), the language is among the first to die as a system of rational agreement. Another idea is that radical attitudes, specifically pro and contra attitudes, still can be represented sensibly. The author illustrates this thesis in examples of Kant and Mill’s classical ethical theories.

Ugledni mislitelji hermeneutičke filozofije Wilhelm Dilthey i Hans-Georg Gadamer okarakterizirali su Matiju Vlačića Ilirika kao klasika hermeneutičkog pristupa filozofiji. Taj sud dodatno dobiva na snazi jer su Dilthey i Gadamer okarakterizirani kao pristaše relativističke hermeneutike, dok je Vlačić inzistirao na adekvatnom razumijevanju i interpretiranju teksta. Uzevši u obzir da je za Vlačića ključno pravilo bilo da tekst treba tumačiti sukladno njegovu imanentnom smislu, razradio je dvije interpretacijske maksime, skop i hermeneutički krug, presudne za daljnji razvoj i konstituiranje hermeneutike kao metode (...) razumijevanja, dok ga se po našemu sudu istodobno može smatrati i anticipatorom načela blagonaklonosti. Za objašnjenje složenog hermeneutičkog odnosa cjeline i dijelova teksta, Vlačić je kombinirao induktivno-sintetičku i deduktivnu metodu. Taj odnos predstavlja zahtjevan proces provedbe hermeneutičkog kruga u kojem je na djelu primjena modela koherentnosti istine u heurističkom postupku razumijevanja. Drugim riječima, radi se o postupnoj rekonstrukciji smisla teksta. Tijekom tog eksplanativnoga procesa postaje razvidno da je značenje pojedinih dijelova i manjih tematskih cjelina razumljivo tek iz strukture i kompozicije cjeline teksta i da postupna induktivno-sintetička rekonstrukcija smisla teksta pretpostavlja primjenu deduktivne analize. Nadalje, u heurističkom procesu iščitavanja teksta nužno je provjeriti kako se konzistentnost pojedinih odlomaka i cjelina teksta koherentno uklapa u širu cjelinu, a interpretacijske maksime, skop i hermeneutički krug, pritom se ispostavljaju kao pouzdan organon u heurističkom procesu razumijevanja i objašnjenja teksta. U tom kontekstu je Vlačićev hermeneutički zahtjev za adekvatnom rekonstrukcijom smisla usporediv s načelom blagonaklonosti kako ga razumijeva Donald Davidson, postavljajući ga kao jedan od osnovnih pojmova svoje filozofije. Naime, Vlačić polazi od pretpostavke razložnosti govora i argumentacije, što podrazumijeva mogućnost hermeneutičke rekonstrukcije teksta i njegovog adekvatnog razumijevanja. Davidson je također, pomoću teorije triangulacije, pokušao pokazati kako objektivni svijet u jeziku komunikacije postaje intersubjektivni svijet razumijevanja i uvažavanja, čime zapravo želi pokazati da je naše razumijevanje izvanjskog svijeta uvjetovano zajedničkim sustavom znanja i modelom komuniciranja koji nikada ne može imati individualistička obilježja jer, jednostavno, participiramo u zajedničkom svijetu. Davidsonov koncept triangulacije na novi način je obilježio model hermeneutičke čestitosti koji je već zagovarao predstavnik prosvjetiteljske hermeneutike Georg Friedrich Meier. S obzirom na to da se problem antirealističkog pristupa ne može riješiti pozivanjem na kruti hermeneutički realizam ili objektivizam, ono što tekstom želimo pokazati jest da bi hermeneutiku, za razliku od npr. Rortyja, trebalo shvatiti kao interpretacijski konsenzus struke koji je uspostavljen u okvirima akademske zajednice. To je u skladu sa stavovima Paula Lorenzena, koje je u, pogledu akademskog konsenzusa s obzirom na interpretativnost, slijedio i Jürgen Habermas u izradi svoje teorije komunikativnog djelovanja. (shrink)

Stať se zabývá diskusemi o epistemologicko-metodologické roli simulací v soudobé vědě. Soustředí se nejprve na aktuálnost těchto diskusí v současné metodologii vědy a následně na její návaznost na určitou myšlenkovou tradici z osmdesátých let 20. století, kdy diskuse kolem modelování vyvolaly řadu otázek zpochybňujících tradiční pojmové distinkce, především mezi experimentem a teorií. Stať se přiklání v rámci těchto diskusí k názorům, které řadí simulace k novým a specifickým nástrojům vědy, jež také vyžadují novou a specifickou metodologii a epistemologické postavení. Pro (...) podporu této názorové pozice jsou uvedeny některé aktuální analýzy konkrétních příkladů simulací a jejich specifického postavení v moderní vědě. (shrink)