BACKGROUND Patients with chronic pain face significant barriers in finding clinicians to manage long-term opioid therapy (LTOT). For patients on LTOT, it is increasingly common to have them sign opioid treatment agreements (OTAs). OTAs enumerate the risks of opioids, as informed consent documents would, but also the requirements that patients must meet to receive LTOT. While there has been an ongoing scholarly discussion about the practical and ethical implications of OTA use in the abstract, little is known about how clinicians (...) use them and if OTAs themselves modify clinician prescribing practices. OBJECTIVE To determine how clinicians use OTAs and the potential impacts of OTAs on opioid prescribing. DESIGN We conducted qualitative analysis of four focus groups of clinicians from a large Midwestern academic medical center. Groups were organized according to self-identified prescribing patterns: two groups for clinicians who identified as prescribers of LTOT, and two who did not. PARTICIPANTS 17 clinicians from General Internal Medicine, Family Medicine, and Palliative Care were recruited using purposive, convenience sampling. APPROACH Discussions were recorded, transcribed, and analyzed for themes using reflexive thematic analysis by a multidisciplinary team. KEY RESULTS Our analysis identified three main themes: (1) OTAs did not influence clinicians’ decisions whether to use LTOT generally but did shape clinical decision-making for individual patients; (2) clinicians feel OTAs intensify the power they have over patients, though this was not uniformly judged as harmful; (3) there is a potential misalignment between the intended purposes of OTAs and their implementation. CONCLUSION This study reveals a complicated relationship between OTAs and access to pain management. While OTAs seem not to impact the clinicians’ decisions about whether to use LTOT generally, they do sometimes influence prescribing decisions for individual patients. Clinicians shared complex views about OTAs’ purposes, which shows the need for more clarity about how OTAs could be used to promote shared decision-making, joint accountability, informed consent, and patient education. (shrink)

The increasing use of opioid treatment agreements has prompted debate within the medical community about ethical challenges with respect to their implementation. The focus of debate is usually on the efficacy of OTAs at reducing opioid misuse, how OTAs may undermine trust between physicians and patients and the potential coercive nature of requiring patients to sign such agreements as a condition for receiving pain care. An important consideration missing from these conversations is the potential for racial bias in the current (...) way that OTAs are incorporated into clinical practice and in the amount of physician discretion that current opioid guidelines support. While the use of OTAs has become mandatory in some states for certain classes of patients, physicians are still afforded great leeway in how these OTAs are implemented in clinical practice and how their terms should be enforced. This paper uses the guidelines provided for OTA implementation by the states of Indiana and Pennsylvania as case studies in order to argue that giving physicians certain kinds of discretion may exacerbate racial health disparities. This problem cannot simply be addressed by minimising physician discretion in general, but rather by providing mechanisms to hold physicians accountable for how they treat patients on long-term opioid therapy to ensure that such treatment is equitable. There are no data in this work. (shrink)

What is the nature of the social reality? How do the major social institutions like money and law exist? What are the limits of individualistically-oriented social theories? These and related problems are intensely discussed in philosophy, in legal theory and in the methodology of social sciences. This collection brings together the different traditions of the contemporary discussions. It includes new and thought-provoking articles by John Searle, Margaret Gilbert, Ota Weinberg, Raimo Tuomela, Eerik Lagerspetz, Michael Quante, Maria Cristina Redondo and Paolo (...) Comanducci. (shrink)

Cílem článku je podat kritický rozbor predikcí týkajících se budoucnosti sociálních věd, jak je formuluje Ladislav Kvasz pod záštitou svého projektu „formální epistemologie". Modelem dynamiky vztahů mezi obory na vědeckém poli nabízí Kvasz v otázce střídání paradigmat alternativu ke Kuhnově teorii vědeckých revolucí. Text zkoumá, na jakých základech je mechanismus změn u Kvasze vystavěn a co z toho plyne pro relevanci předpovědí z tohoto modelu vyvozených - především těch o sociálních vědách. K tomu slouží souběžné představení historické metody Michela Foucaulta, (...) který zdůrazňuje potřebu vyvarovat se zavádění falešných kontinuit ve zkoumání trajektorií vědeckých oborů, u kterých dochází ke zlomům v jejich epistemické struktuře. Zvláštní zřetel je kladen na souvislost predikcí s možnostmi odlišit epistemologicky a sociologicky uchopitelné prvky spojené s chodem vědy. Jako klíčový moment se tedy ukáže možnost práce se sociálně vědními obory pomocí jemných nástrojů, které Kvasz vyvinul na vědách exaktních. (shrink)

Tato studie se zabývá dvěma spřízněnými jevy odehrávajícími se ve vědeckém prostředí. Jedná se o fenomén frustrace ve vědecké praxi a s ním spojenou touhu po rozpoznání vlastního výzkumu vědeckou komunitou a následně o otázku uznání od akademického společenství. Zmíněné fenomény jsou přitom úzce propojeny s ústředním tématem filosofie a sociologie vědy: kdo rozhoduje, co bude předmětem vědeckého bádání? Předkládaná studie nejprve představuje Mertonův mýtus o okamžitém rozpoznání vědeckého objevu a následně prostřednictvím exkurzu do oblasti ekonomie a na příkladech z (...) vědecké praxe poukazuje na jeho neplatnost. V závěru textu jsou společně s jejich dekonstrukcí navrhnuta možná řešení popsaných problémů. Text je také kritickým návratem ke dvěma studiím Josepha Agassiho, žáka Karla R. Poppera a tvrdošíjného zastánce kritického racionalismu, neboť právě Agassi ve svých dílech rozebírá dopady vědeckého vyloučení a neochoty naslouchat. (shrink)

Studie věnuje pozornost problematice demokratizace vědy, v jejímž rámci zaujímá klíčové postavení otázka, v jaké míře a zda vůbec má mít široká veřejnost možnost zasahovat do vědní a výzkumné politiky a participovat na rozhodování v odborných záležitostech. První část studie je věnována představení dvou radikálně odlišných a vzájemně protichůdných pohledů na tuto problematiku, které byly rozpracovány v rámci poválečné filosofie vědy v dílech Michaela Polanyiho a Paula Feyerabenda a v různých podobách spolu soupeří dodnes. Tyto dva pohledy, jež nás staví (...) před volbu mezi odborností na úkor demokracie a demokracií na úkor odbornosti, jsou následně podrobeny kritickému zhodnocení a v opozici k nim je představen alternativní pohled rozvíjený v rámci vědních studií Harrym Collinsem a Robertem Evansem, jenž překračuje nutnost této volby a na základě sociologických výzkumů fenoménu odbornosti nabízí způsob, jak lze odbornost a demokratické hodnoty sloučit dohromady. (shrink)

The author criticizes the characterization of institutional objects (proposed independently by John Searle and Ota Weinberger) according to which institutional objects are necessarily objects cum fundamento in re, that is, objects that presuppose a material substrate on which they are based.

Nincs még egy délkelet-ázsiai ország, mely oly markáns hatást gyakorolt volna a huszadik század történelméről kialakult képükre, mint az egyesítésének 40. évfordulóját idén ünneplő Vietnami Szocialista Köztársaság. Ezt persze több évtizedes háborús szenvedéseinek és az amerikai tömegkultúra ezt nemritkán sajátosan közvetítő, de mindenképpen globális kisugárzással bíró üzeneteinek „köszönheti”.1 Vietnam viharos történelmi közelmúltja máig rányomja bélyegét a vele kapcsolatos képünkre, jóllehet, az említett 1975. évi – az északi és déli országrész egyesülésével járó – újjászületés óta itt sem állt meg az idő. (...) A Lengyelországnál alig nagyobb Vietnam 2015-re a Föld 13. legnépesebb országa lett, és korábbi elképesztő szegénységének enyhítésében is – bár európai szemmel szerénynek tűnhető, de – határozott javulást könyvelhet el.2 Napjainkban – ahogy azt a távol-keleti nemzetközi kapcsolatok alakulásánál megszokhattuk – a Kínai Népköztársaság hatalmi súlyának fokozódása és regionális ambíciói helyezték új megvilágításba a „legmagyarabbnak” tekintett3 délkelet-ázsiai nép lehetséges szerepét. Ez egyszersmind az alapdilemmát is azonnal eszünkbe juttatja: Vietnam múlt századi tragédiáját a vele kapcsolatos nagyhatalmi ambíciók idézték elő. Igaz, az ország bizonyította ellenálló képességét, és a 21. századra változott valamelyest a szereposztás is, Délkelet-Ázsia hosszú távú jövője a nemzetközi rendszerben továbbra is bizonytalan. Az alábbiakban számvetésre vállalkozunk Vietnam helyzetéről és lehetséges pozícióiról korunk vezető hatalmainak kelet-ázsiai játszmáiban. (shrink)