Text představuje aktivní role-playing jako výzkumnou experimentální metodu v sociálních vědách. Zasazuje role-playing do rámce simulačních výzkumných metod, rozkrývá jeho epistemo- logii a dosavadní metodologická uchopení zejména v sociální psychologii. Hlavní linií textu je obhajoba epistemologických kvalit metody a experimentu v sociálních vědách obecně. Inspiračním zdrojem je zde na jedné straně Latourova kvalitativní sociologie asociací, tázající se po původu sociality a problematizující samotný před- mět sociálních věd, tj. sociálno. A na druhé straně přístupy naturalizující sociálně- vědné výzkumy propojením s kognitivní (...) vědou. V tomto ohledu je naším klíčovým předpokladem pro smysluplné uchopení sociální reality v její simulované podobě shodnost kognitivních mechanismů skutečného i simulovaného jednání. V pojetí textu jsou oba zdroje spojeny jejich akcentem na tematizaci sociálna jako inter-psychologického fenoménu mezi tradiční mikro a makro úrovní. Analogií s Petriho miskou text promýšlí posunutí původní metody situační sociální psycho- logie směrem k využití konstruovaných diegetických liminálních situací jako svého druhu laboratoří sociálna. (shrink)

Přehledová studie sleduje a analyzuje proměny pojmu sociální inovace. Na základě silné společenské poptávky se z původně dílčí, teoreticky nediskutované a nefixované kategorie stává kategorie obecná. Pokrývá širokou oblast nemateriálních inovací a zároveň se profiluje jako aktivita normativní a intencionální, zaměřená na obecně uznávané sociální cíle. Co do ideově-hodnotových orientací současných koncepcí sociálních inovací studie identifikuje kromě mainstreamu, který zůstává u otevřených hodnotových charakteristik, ještě směr emancipačně-mobilizační a sociálně-tržně odpovědný. V epistemologické rovině se teoretici sociálních inovací hlásí především k praktickému (...) experimentování, pragmatismu, teorii komplexnosti a principům transdisciplinarity. (shrink)

Cílem článku je podat kritický rozbor predikcí týkajících se budoucnosti sociálních věd, jak je formuluje Ladislav Kvasz pod záštitou svého projektu „formální epistemologie". Modelem dynamiky vztahů mezi obory na vědeckém poli nabízí Kvasz v otázce střídání paradigmat alternativu ke Kuhnově teorii vědeckých revolucí. Text zkoumá, na jakých základech je mechanismus změn u Kvasze vystavěn a co z toho plyne pro relevanci předpovědí z tohoto modelu vyvozených - především těch o sociálních vědách. K tomu slouží souběžné představení historické metody Michela Foucaulta, (...) který zdůrazňuje potřebu vyvarovat se zavádění falešných kontinuit ve zkoumání trajektorií vědeckých oborů, u kterých dochází ke zlomům v jejich epistemické struktuře. Zvláštní zřetel je kladen na souvislost predikcí s možnostmi odlišit epistemologicky a sociologicky uchopitelné prvky spojené s chodem vědy. Jako klíčový moment se tedy ukáže možnost práce se sociálně vědními obory pomocí jemných nástrojů, které Kvasz vyvinul na vědách exaktních. (shrink)

Larry Laudan v článku z roku 1983 označil problém demarkace, tj. rozlišení „vědy" a „pseudovědy", za filosofický pseudoproblém, kterým není třeba se zabývat, a slova „vědecké" a „pseudovědecké" za prázdné pojmy, které můžeme z našeho slovníku zcela vyškrtnout. V předkládané studii zpochybňuji toto Laudanovo stanovisko a předkládám argumenty ve prospěch tvrzení, že 1) rozlišení vědy a pseudovědy představuje důležitý a aktuální problém, kterým je třeba se zabývat, a že 2) možný způsob řešení tohoto problému nabízejí současná sociální studia vědy. Jejich (...) východiskem je pojetí vědy jako „formy života" a pojetí demarkačního kritéria jako proměnlivého souboru charakteristik, který sice nelze jednoznačně definovat, ale přesto jej lze zkoumat, a to prostřednictvím sociologické analýzy vědecké praxe. Mým záměrem je na příkladu několika vzorových studií představit specifika sociologického přístupu z hlediska jeho metodologie i povahy nabízených řešení a zhodnotit jeho možnosti i omezení pro filosofii vědy. (shrink)

Slavná kniha Elementární formy náboženského života francouzského sociologa Émile Durkheima je jedním z nejdůležitějších příspěvků k sociologii náboženství. Po řadu let byla vychvalována a citována, stejně jako kritizována a zavrhována. Kniha se stala chartou celé řady sociálně vědních badatelů, zejména těch, kteří se zaměřovali na studium společnosti a náboženství. V roce 1966 však vyšel článek amerického antropologa Clifforda Geertze nazvaný „Nábo- ženství jako kulturní systém", v němž autor tvrdil, že Durkheimova teorie náboženství, stejně jako teorie náboženství Sigmunda Freuda, Bronislawa Malinowského (...) a Maxe Webera, by měla být překonána dokonalejší teorií náboženství. Touto dokonalejší teorií měla být Geertzova teorie. Porozuměl však Geertz Durkheimově teorii dostatečně, aby nás to opravňovalo k tvrzení, že Durkheim byl na poli teorie náboženství překonán? (shrink)

Zájem současné sociologie a dalších společenských věd o výzkumy spokojenosti a štěstí zatemňuje skutečnost, že původně právě sociologie chtěla „štěstí" poskytovat a nahrazovat tak náboženské přístupy ke světu. Tento implicitně nábo- ženský charakter je patrný i v rané české sociologii v dílech prvních propagátorů sociologie, jako byl především Emanuel Makovička, a později u některých následovníků a epigonů T. G. Masaryka, v meziválečném období zejména u Ladislava Kunteho, R. I. Malého, Alexandra Sommera-Batěka, Jindřicha Fleischnera a Jana Duška. Z hlediska vývoje české (...) sociologie šlo o zcela okrajové postavy, ačkoli mnohé z nich vynikly v jiných oblastech, jako celek jsou nicméně vyjádřením jednoho z aspektů dobových teoretických úvah o společnosti, jejím uspořádání a vývoji, na který by nemělo být zapomínáno. Zatímco T. G. Masaryka a pozdější akademické sociology „omezoval" vědecký charakter jejich práce, a i pokud směřovali k sociálnímu reformismu, oddělovali jej od teoretické sociologie, „sociologie vedoucí ke štěstí" nalezla plné uplatnění ve vizích a ambiciózních projek- tech těchto amatérských takésociologů - třebaže skončily faktickými nezdary nebo ani nedošly praktického naplnění, ostatně stejně jako v případě jejich pravzoru, Comtova pozitivistického apoštolátu. (shrink)

Rừng mang lại những lợi ích rất to lớn và trong hơn một thập kỷ qua, chuyển đổi rừng (forest transition-FT) đã nhận được sự quan tâm rất lớn của các học giả toàn cầu.

"La gente ripete più e più volte che la filosofia non progredisce davvero, che siamo ancora occupati con gli stessi problemi filosofici come erano i greci. Ma le persone che dicono questo non capiscono perché deve essere così. È perché il nostro linguaggio è rimasto lo stesso e continua a sedurrci a fare le stesse domande. Finché continua ad essere un verbo - per essere - che sembra come se funziona allo stesso modo come "mangiare e bere", fintanto che abbiamo (...) ancora gli aggettivi , identici , , , , , false , , possibile , fino a quando continuiamo a parlare di un fiume di tempo, di una distesa di spazio, ecc. , ecc, la gente continuerà a inciampare sulle stesse difficoltà sconcertanti e si troverà a fissare qualcosa che nessuna spiegazione sembra in grado di chiarire. E per di più, questo soddisfa il desiderio del trascendente, perché, nella misura in cui la gente pensa di poter vedere i limitidella comprensione umana, credono ovviamente chepossano vedere al di là di questi.` ' Questa citazione è di Ludwig Wittgenstein che ha ridefinito la filosofia circa 70 anni fa (ma la maggior parte delle persone deve ancora scoprirlo). Dennett, anche se è stato un filosofo per circa 40 anni, è uno di loro. È anche curioso che sia lui che il suo primo antagonista, John Searle, abbiano studiato sotto famosi Wittgensteinians (Searle con John Austin, Dennett con Gilbert Ryle) ma Searle ha più o meno ottenuto il punto e Dennett no, (anche se si sta ccmute cose per chiamare Searle o Ryle Wittgensteinians). Dennett è un duro determinista (anche se cerca di intrufolarsi nella porta sul retro), e forse questo è dovuto a Ryle, il cui famoso libro - Il concetto di mente (1949) continua ad essere ristampato. Quel libro ha fatto un ottimo lavoro di esorciscazione del fantasma,, ma ha lasciato la macchina. Dennett si diverte a commettere gli errori che Wittgenstein, Ryle (e molti altri da allora) hanno esposto in dettaglio. Il nostro uso delle parole coscienza, scelta, libertà, intenzione, particella, pensiero, determina, onda, causa, accaduto, evento (e così via all'infinito) sono raramente fonte diconfusione, ma non appena lasciamo la vita normale ed entriamo nella filosofia (e qualsiasi discussione staccata dall'ambiente in cui il linguaggio si è evoluto,cioè, regna il contesto esatto in cui le parole avevano significatoilcaos). Come la maggior parte, Dennett manca di un quadro coerente - che Searle ha chiamato la struttura logica della razionalità. Ho ampliato su questo considerevolmente da quando ho scritto questa recensione e i miei articoli recenti mostrano in dettaglio cosa c'è di sbagliato con l'approccio di Dennett alla filosofia, che si potrebbe chiamare Scientismo sugli steroidi. Permettetemi di concludere con un'altra citazione di Wittgenstein-- l'ambizione è la morte del pensiero. Coloro che desiderano un quadro aggiornato completo per il comportamento umano dalla moderna vista a due systems possono consultare il mio libro 'La struttura logica dellafilosofia, psicologia, Mind e il linguaggio in Ludwig Wittgenstein e John Searle' 2nd ed (2019). Coloro che sono interessati a più dei miei scritti possono vedere 'Talking Monkeys--Filosofia, Psicologia, Scienza, Religione e Politica su un Pianeta Condannato--Articoli e Recensioni 2006-2019 3rd ed (2019) e Suicidal Utopian Delusions nel 21st Century 4th ed (2019). (shrink)