If what is morally right or wrong were ultimately a function of our opinions, then even such reprehensible actions as genocide and slavery would be morally right, had we approved of them. Many moral philosophers find this conclusion objectionably permissive, and to avoid it they posit a moral reality that exists independently of what anyone thinks. The notion of an independent moral reality has been subjected to meticulous metaphysical, epistemological and semantic criticism, but it is hardly ever examined from a (...) moral point of view. In this essay I offer such a critique. I argue that the appeal to an independent moral reality as a ground for moral obligations constitutes a substantive moral mistake. However, I do not conclude from this that we must therefore embrace the opposite view that moral truths are ultimately dependent on our attitudes. Rather, I suggest that we reject both of these views and answer the classic meta-ethical question “Is what we morally ought to do ultimately a function of our actual attitudes, or determined independently of them?” with Neither. (shrink)

If what we want from moral inquiry were the obtainment of objective moral truths, as moral realism claims it is, then there would be nothing morally unsatisfactory or lacking in a situation, in which we somehow had access to all moral truths, and were fundamentally finished with morality. In fact, that seems to be the realists’ conception of moral heaven. In this essay, however, I argue that some sort of moral wakefulness – that is, always paying attention to the subtleties (...) of life and people, and never taking for granted what their moral significance can possibly be – is an essential moral value, and, therefore, moral realism, which promotes a moral ideal that allows such moral lethargy and inattentiveness is morally objectionable. (shrink)

In a previous volume of Ethical Theory & Moral Practice, Melis Erdur defends the provocative claim that postulating a stance-independent ground for morality constitutes a substantive moral mistake that is isomorphic to the substantive moral mistake that many realists attribute to antirealists. In this discussion paper I reconstruct Erdur’s argument and raise two objections to the general framework in which it arises. I close by explaining why rejecting Erdur’s approach doesn’t preclude normative criticism of metaethical theories.

While growing empirical evidence suggests a continuity between human and non-human psychology, many philosophers still think that only humans can act and form beliefs rationally. In this paper, we challenge this claim. We first clarify the notion of rationality. We then focus on the rationality of beliefs and argue that, in the relevant sense, humans are not the only rational animals. We do so by first distinguishing between unreflective and reflective responsiveness to epistemic reasons in belief formation and revision. We (...) argue that unreflective responsiveness is clearly within the reach of many animals. We then defend that a key demonstration of reflective responsiveness would be the ability to respond to undermining defeaters. We end by presenting some empirical evidence that suggests that some animal species are capable of processing these defeaters, which would entail that even by the strictest standards, humans are not the only rational animals. (shrink)

We focus on Timothy Williamson’s recent attack on the epistemological significance of the a priori–a posteriori distinction, and offer an explanation of why, fundamentally, it does not succeed. We begin by setting out Williamson’s core argument, and some of the background to it and move to consider two lines of conciliatory response to it—conciliatory in that neither questions the central analogy on which Williamson's argument depends. We claim, setting aside a methodological challenge to which Williamson owes an answer, that no (...) satisfactory such reconciliation is in prospect. Rather, as we then argue, —and it is on this that we base our overall negative assessment of his argument—Williamson’s core analogy is flawed by an oversight. We conclude with some brief reflections on Williamson’s ideas about the imagination as a source of knowledge. Our principal conclusion is only that Williamson’s argument fails to perform as advertised. A constructive case for confidence, to the contrary, that the intuitive contrast between a priori and a posteriori reflects something of fundamental epistemological significance is prefigured in our final section, but will not be elaborated here. (shrink)

I extend the Higher-Order View of Undermining Defeat (HOVUD) defended in Melis (2014) to account for the defeat of propositional justification. In doing so, I clarify the important notion of higher-order commitment, and I make some considerations concerning the defeat of externalist epistemic warrants.

One emerging issue in contemporary epistemology concerns the relation between animal knowledge, which can be had by agents unable to take a view on the epistemic status of their attitudes, and reflective knowledge, which is only available to agents capable of taking such a view. Philosophers who are open to animal knowledge often presume that while many of the beliefs of human adults are formed unreflectively and thus constitute mere animal knowledge, some of them—those which become subject of explicit scrutiny (...) or are the result of a deliberative effort—may attain the status of reflective knowledge. According to Sanford Goldberg and Jonathan Matheson (2020), however, it is impossible for reflective subjects to have mere animal knowledge. If correct, their view would have a number of repercussions, perhaps most notably the vindication of a dualism about knowledge, which would frustrate attempts to provide a unified account of knowledge-attributions to human adults, very young children, and non-human animals. I discuss Goldberg and Matheson’s proposal, outline some of the ways in which it is insightful, and argue that it is ultimately unsuccessful because it neglects the inherent temporal dimension of knowledge acquisition. While the article is pitched as a reply to Goldberg and Matheson, its primary aim is to highlight significant connections between the debates on the relation between animal and reflective knowledge, propositional and doxastic justification, and the theory of epistemic defeat. (shrink)

Melis Erdur has argued that there is something morally wrong with moral realism. Moral realism promotes morally objectionable lethargy by recommending that we accept moral knowledge that could be acquired effortlessly. This is morally objectionable, because morality requires us to be reflective about moral truths. I argue that the moral realist need not be worried, because if reflection about morality is a genuine value, the realist can accept this: moral realism entails no prescriptions about how one morally ought (...) to acquire moral knowledge. It is merely a metaphysical thesis about the ontological status of moral truthmakers. If we ought to be reflective, moral realism can accept this. Moreover, Erdur’s argument generalizes to moral anti-realism, so the moral realist in particular has nothing to worry about. (shrink)

Contemporary psychologism has been amended for most of the objections by its opponents over a century ago. However, some authors still raise doubts about its ability to account for some peculiar properties of logic. In particular, it is argued that the psychological universality of patterns of inferential behavior is not sufficient to account for the normativity of logic. In this paper, I deal with the issue and offer three alternative solutions that do not rely on mere empirical universality. I will (...) use the works of Laurence Jonathan Cohen, Diego Marconi and Marcello D'Agostino, adapting them for the purpose of defending logical psychologism. I will therefore argue that, although more refined work on the subject is needed, contemporary psychologism has the key resources to retain its place in the philosophical debate on the foundations of logic. (shrink)

Studie se zabývá tím, jak se v českých zemích obráželo bouřlivé období vývoje biologického myšlení od přelomu 19. a 20. století do první světové války, kdy vedle sebe existovaly velmi různé názory na evoluci. Mnohovrstevnatost teoretickou přitom doplňuje i kulturní a vědecká mnohovrstevnatost českých zemí, kde se jednak mísí vlivy německé a české biologie na svých autonomních institucích, a jednak lze spatřovat rozdíly i mezi lokálními centry Prahou a Brnem se svými badatelskými tradicemi a nezávislými vazbami na další centra ve (...) Vídni a evropských univerzitách. Centrem zájmu jsou teoreticky uvažující biologové, kteří buď sami dlouhodobě profilovali české biologické myšlení, anebo na něj měli díky zdejšímu působení přímý vliv. V letech ca 1900–1915 došlo k prvnímu otevřenému a diskutovanému vrcholu v české recepci evolucionismu a před jednoznačnými pozicemi a „velkými teoriemi“ má navrch spíše prostředkování diferencované zahraniční diskuse, podněty vlastní experimentální práce a opatrné očekávání od nového studia variability a dědičnosti. (shrink)

The task of the congress of the German Society for Semiotics in Passau / Germany in September 2017 was to explore and describe "boundaries". A total of 12 sections of the society wrote a call for paper for this purpose. With the present anthology it has to be made evident, how concretely also the boundaries of the own, the other and the foreign can be negotiated via pictures. -/- Papers: -/- - Martina Sauer: Ikonische Grenzverläufe. Szenarien des Eigenen, Anderen und (...) Fremden im Bild. Eine Einführung, 4 - Barbara Margarethe Eggert: Das andere Geschlecht im Altarraum – exklusive Textilien als inklusive Medien. Studien zum Gösser Ornat, 7 - Birke Sturm: Politik der Schönheit: Zur Konstruktion einer ›wissenschaftlichen‹ Bildästhetik schöner weiblicher Körper um 1900 am Beispiel des Gynäkologen Carl Heinrich Stratz, 22 - Melis Avkiran: Das rassifizierte Fremde im Bild. Zur Genese differenzbildender Konzepte in der Kunst des 15. Jahrhunderts am Beispiel des Malers Hans Memling, 40 - Leonie Licht: weiß zwischen schwarz zwischen weiß – Geschichten von Identität im Bild, 75 - Julia Austermann: Queere Interventionen im kommunistischen Polen – Krzysztof Jung und sein ›plastisches Theater‹, 91 - Sabine Engel: Tizians Porträt der Laura Dianti. Aneignung und Transformation zwischen Orient und Okzident, 111 - Anna Christina Schütz: Osman Hamdi Beys Türkische Straßenszene. Der Teppich als Verhandlungsort kultureller Identitäten im ausgehenden 19. Jahrhundert, 146 - Benjamin Häger, Claudia Jürgens: Ikonische Stadtstrategien. Das Fassadenplakat und die Musterfassade als Instrumente machtpolitischer Repräsentation, 175 - Irene Schütze: Fehlende Verweise, rudimentäre ›Markierungen‹: aufgeweichte Grenzverläufe zwischen Kunst und Alltag, 204 - Stefan Römer: Interesse an und in einem Bildarchiv für Migrant/innen und Flüchtlinge, 221 - Viola Nordsieck: Von der Fähigkeit, einen Stuhl zu ignorieren. A. N. Whiteheads Konzept der Wahrnehmung als symbolisierender Tätigkeit und die Art, wie wir Bilder als Bilder sehen, 239 - David Jöckel: Mythos und Bild. Roland Barthes’ Semiologie bildlicher Stereotypisierung, 255 -/- - Kurzbiographien der Autorinnen und Autoren, 274 - Impressum, 278. (shrink)

Myšlenkové experimenty jsou populárním argumentačním nástrojem ve vědě i filosofii. Jejich kritika ze strany naturalistických a experimentálních filosofů vedla k vytvoření deflačních a minimalistických koncepcí, které oslabují epistemickou sílu myšlenkových experimentů a smiřují je s empirismem. Cílem článku je ukázat, že tyto pokusy nepřekonávají hlavní problémy, se kterými se myšlenkové experimenty ve filosofii střetávají. Omezená lidská racionalita a představivost znemožňují experimentátorům řešit nereálné scénáře spolehlivým způsobem. Myšlenkové experimenty se ve filosofii používají jinak než ve vědě, protože ty pravé jsou obvykle (...) neuskutečnitelné a uzavřené vůči možnosti empirické falsifikace. Navíc jsou založeny na vadných analogiích a neoprávněně přenášejí důkazní břemeno. Persvazivní úspěšnost myšlenkových experimentů je velmi nízká, a proto nedokáží přispět k řešení filosofických problémů. Závěrem článku je, že nejběžnější druhy myšlenkových experimentů by měly být odstraněny ze souboru filosofických metod. (shrink)

Krize spojená s příchodem pandemie koronaviru ukázala, že užitečné expertní vědění sice podle všeho existuje, ale ne každému, kdo se představí jako expert, bychom měli věřit. Slovy doktora House: „Všichni lžou.“ Lžou i odborníci. Kapitola se zaměřuje na situace, kdy odborník lže takříkajíc „s dobrým úmyslem,“ neboť se domnívá, že pravda by veřejnost vedla k chování, které není společensky žádoucí. V takovém případě se jedná o lhaní paternalistické, protože má ochránit veřejnost před ní samotnou. Ukážeme příklady, kdy k němu dochází, (...) a pokusíme se i odhadnout, jak dobře takový pokus o manipulaci veřejnosti funguje krátkodobě i dlouhodobě. Protože výsledky našeho rozboru nenaznačují, že by dobročinné lhaní odborníků bylo skutečně společensky prospěšné, pobavíme se také o tom, proč by se mu člověk v roli experta měl raději vyhnout. (shrink)

A tanulmány a republikánus szabadságideálról szól, és annak összefüggéséről a politikai részvétellel. Két fölfogást különít el: az "erőst", mely önértéket, és a "gyöngét" , mely eszközértéket tulajdonít a részvételnek.

Kuhn byl stoupencem tzv. „relativizovaného apriori". Apriori se nevyznačuje apodiktičností; zachovává si však stále konstitutivní funkci pro předmět poznání. Poznávající subjekty musí znát významy „paradigmatických propozic" proto, aby měli zkušenost. Zkušenost se neredukuje na vnímání. S Fleckem řečeno, pro vidění je dívání se jen nutnou, nikoli však dostatečnou podmínkou; je nadto nutné i vědět. Paradigmatické propozice se tak stávají podmínkou veškerého poznání, které je jimi „nasyceno". Různým paradigmatům respektive teoriím proto odpovídají různé zkušenosti. Paradigmata však nejsou na zkušenosti zcela nezávislá. (...) „Paradigmatické propozice" mají zkušenostní původ. Jedná se, s Poincarém řečeno, o hypotézy, které byly povzneseny do statutu principů. Jinak řečeno, role „zkušenostního vstupu" v poznání je poněkud paradoxní: vstup motivuje tu část poznání, která je na něm nezávislá a která jej podmiňuje. (shrink)

Nincs még egy délkelet-ázsiai ország, mely oly markáns hatást gyakorolt volna a huszadik század történelméről kialakult képükre, mint az egyesítésének 40. évfordulóját idén ünneplő Vietnami Szocialista Köztársaság. Ezt persze több évtizedes háborús szenvedéseinek és az amerikai tömegkultúra ezt nemritkán sajátosan közvetítő, de mindenképpen globális kisugárzással bíró üzeneteinek „köszönheti”.1 Vietnam viharos történelmi közelmúltja máig rányomja bélyegét a vele kapcsolatos képünkre, jóllehet, az említett 1975. évi – az északi és déli országrész egyesülésével járó – újjászületés óta itt sem állt meg az idő. (...) A Lengyelországnál alig nagyobb Vietnam 2015-re a Föld 13. legnépesebb országa lett, és korábbi elképesztő szegénységének enyhítésében is – bár európai szemmel szerénynek tűnhető, de – határozott javulást könyvelhet el.2 Napjainkban – ahogy azt a távol-keleti nemzetközi kapcsolatok alakulásánál megszokhattuk – a Kínai Népköztársaság hatalmi súlyának fokozódása és regionális ambíciói helyezték új megvilágításba a „legmagyarabbnak” tekintett3 délkelet-ázsiai nép lehetséges szerepét. Ez egyszersmind az alapdilemmát is azonnal eszünkbe juttatja: Vietnam múlt századi tragédiáját a vele kapcsolatos nagyhatalmi ambíciók idézték elő. Igaz, az ország bizonyította ellenálló képességét, és a 21. századra változott valamelyest a szereposztás is, Délkelet-Ázsia hosszú távú jövője a nemzetközi rendszerben továbbra is bizonytalan. Az alábbiakban számvetésre vállalkozunk Vietnam helyzetéről és lehetséges pozícióiról korunk vezető hatalmainak kelet-ázsiai játszmáiban. (shrink)