V této práci se zaměřím na stereotypy ve filmovém gotickém hororu 60. let, jejich symboliku a možné filosofické souvislosti.

Film Two Faces of Dr. Jekyll (1960, režie Terrence Fisher) by se dal interpretovat skrze dílo F. Nietzscheho. -/- Při interpretaci vycházím především z díla „Mimo dobro a zlo”, dále pak z děl „Tak pravil Zarathustra" a „Vůle k moci”. -/- V tomto filmu nevystupuje Dr. Jekyll jako ztělesnění dobra, jak tomu bylo v předloze, nýbrž jako obraz samotného Nietzscheho, člověka zapáleného pro hledání vyššího bytí, pro hledání nadčlověka. Člověka odsouzeného ke zkáze. -/- Jekyllova nevyrovnanost, vášeň a touha po nadčlověku (...) zrcadlí Nietzscheho i jeho životní osud. (shrink)

La plupart des études psychosociologiques et des travaux psychanalytiques sur la psychologie sociale admettent l'existence des groupes et des individus, que leurs rapports soient pensés sur un mode idéologique ou analogique comme dans Totem et tabou par exemple (1). Cette existence, qui paraît aller de soi, nous semble être à préciser, sinon à discuter. (1) Voici l'hypothèse de Freud : "Il n'a sans doute échappé à personne que nous postulons l'existence d'une âme collective dans laquelle s'accomplissent les mêmes processus que (...) ceux ayant leur siège dans l'âme humaine" (S.Freud 1912, 1970, Payot). Une phrase critique de Jacques Lacan, écrite à propos de la dissolution de l'École Freudienne, va nous servir de fil conducteur pour commenter les trois termes qui figurent dans notre titre : "Le groupe se définit d'être une unité synchrone dont les éléments sont les individus. Mais un sujet n'est pas un individu". (shrink)

Chapitre méthodologique d'un livre co-écrit par Éliane Pons et J.-J. Pinto. Ce dernier, pour raisons professionnelles, n'avait indiqué son nom que dans cette partie intitulée "Esquisse d'une psychanalyse scientifique" (allusion respectueuse au titre de Freud "Esquisse d'une psychologie scientifique"), où se trouve expliquée en détail la méthode originale d'analyse de discours inventée et enseignée par lui : l'Analyse des Logiques Subjectives© (A.L.S.©).

An annotated anthology of translations of traditional Chinese commentaries on the Daoist Classics Zhuangzi. (In Czech) -/- Kniha předkládá výbor a komentovaný překlad čtyř tradičních komentářů k vybraným pasážím významného díla klasického taoismu z období Válčících států (ca 4.-3. stol. př. n. l.). Komentáře pocházejí ze čtyř různých období čínských dějin od raného středověku až po poslední dynastii císařské Číny. Cílem práce je představit komentáře jako texty, které zasluhují bližší pozornost jednak proto, že nechávají nahlédnout do různorodých dějinných kontextů, (...) jednak proto, že jde o svébytné a filosoficky originální interpretace jednoho z nejvýznačnějších textů čínského myšlení. Komentáře nesou neklamnou pečeť historických období, ve kterých vznikly, zároveň se však vztahují k témuž textu, jsou součástí jedné interpretační tradice a v jistém smyslu se svou různorodostí doplňují. Publikace je určena jak sinologům či studentům sinologie, tak i filosofům či zájemcům o čínské myšlení bez znalosti klasické čínštiny. (shrink)

Článek se věnuje srovnání podoby a vývoje sporu o vivisekce v Anglii a českých zemích, s důrazem na propojení protivivisekčního a ženského hnutí. První část textu na pozadí rozvoje medicíny popisuje okolnosti vzniku sporu a cestu, která vedla k přijetí první legislativy regulující experimenty se zvířaty. Druhá část představuje postoj F. P. Cobbeové, která je nejvýraznější ženskou postavu v tomto sporu. Třetí část mapuje situaci v českých zemích a nabízí důvody, které vysvětlují, proč se u nás v dané době organizované (...) protivivisekční hnutí nezformovalo. Autorka tvrdí, že klíčovou roli sehrálo pozitivní vnímání vědců, které pramenilo z jejich zapojení do procesu národního obrození. V poslední části textu jsou pak představeny názory na vivisekci dvou postav českého ženského hnutí na počátku 20. století, P. Moudré a E. Vozábové. Autorka ukazuje, že v dané době argumenty, které líčily experiment v medicíně jako nepotřebnou a neužitečnou metodu bádání, již nemohly být přesvědčivé. (shrink)

Tato studie se věnuje komentářům a glosám k první kapitole druhé knihy Boethiova Úvodu do aritmetiky, jejímiž autory v poslední čtvrtině 10. století byli Gerbert z Aurillacu, Abbo z Fleury, Notker z Lutychu a anonymní autor textu De arithmetica Boetii. Studie sleduje dva hlavní cíle: nejprve upozorňuje na to, že Boethiův text o převodu číselných posloupností na stejnost lze interpretovat dvěma rozdílnými způsoby, následně se zaměřuje na využití této problematiky v dalších svobodných uměních a při hraní deskové hry rithmomachie.

Předložený článek si na základě rozboru hlavních motivů ve Foucaultově a Canguilhemově pojetí norem klade za cíl vymezit, jaká je vzájemná vazba mezi biologickou a společenskou normativitou a jakým typem moci na nás normy vlastně působí. V souladu s interpretací navrženou Pierrem Macherey se pokusíme sílu norem vystihnout v termínech jejich „imanence a produktivity" a ukázat, proč nelze normy chápat dle modelu zákona, který by ke svému předmětu přistupoval zvnějšku. Poslední část pak přináší odpověď na otázku, jaký typ individualizace (...) či subjektivizace toto pojetí diskvalifikuje a jaké možnosti ponechává pro svébytnou singularitu v rámci normativního pole. (shrink)

Příspěvek se zaměřuje na zavádějící příběh o tzv. kodaňské interpretaci kvantové mechaniky, již jako údajně nerozpornou či jednotnou vytvořili a sdíleli na základě tzv. kodaňského ducha kvantové teorie její tvůrci v roce 1927. Článek bude vycházet z role, kterou v tomto příběhu sehráli především N. Bohr a W. Heisenberg. První část příspěvku seznamuje s variacemi toho, co se v literatuře považuje za kodaňskou interpretaci. Druhá část odhaluje, že zatímco kvantová mechanika vznikla ve dvacátých letech 20. století, kodaňská interpretace je veskrze (...) problematickým a především Heisenbergovým produktem z let padesátých. Jednou z hlavních motivací, kvůli níž vystoupil s tzv. kodaňskou interpretací, byla obrana vůči množícím se kritikám obhájců kvantové teorie. Jelikož mezi členy tzv. kodaňské školy nepanovala žádná jednotná či nerozporná interpretace kvantové mechaniky, zaměřuje se poslední část příspěvku na několik vybraných rozdílů hlavně mezi Bohrovým a Heisenbergovým výkladem kvantové teorie. (shrink)

Studie má za cíl představit strukturu Hayekova evolucionismu. Argumentace postupuje v několika krocích: Východiskem je historicko- systematická expozice způsobu, jakým evoluční teorie ovlivnila Hayekovu filosofii, především s ohledem na periodizaci vývoje jeho myšlení a systematické odlišení explanans a explanandum v rámci jeho teorie vědy. Dále je rozebírán způsob, jakým Hayek rozvíjí svoji metodologii vědy. V této souvislosti je argumentováno ve prospěch teze, že Hayekovo pojetí metodologického dualismu je důsledkem ovlivnění evoluční teorií. Zároveň je evoluční teorie představena jako nástroj vysvětlení, konkrétně (...) pak tzv. vysvětlení vzorce. Následně je představeno Hayekovo pojetí společnosti v kontextu kulturní evoluce. Společnost je interpretována jako řád jednání a je kladen důraz na Hayekovo vnímání společnosti jako řádu vyvíjejícího se společně s lidskou myslí. Na základě těchto předpokladů je v poslední části rozvinuto Hayekovo pojetí mysli. Toto pojetí vychází z konekcionistické pozice. Dále argumentuji proti tradičnímu pohledu na Hayekovu filosofii jako rozvíjení Kantovy filosofie. Závěr rekapituluje základní body Hayekova evolucionismu. (shrink)

Edmund Husserl obdržel v roce 1927 nabídku od Jamese Louise Garvina, britského editora Encyclopædia Britannica, ať napíše pro novou, tehdy čtrnáctou edici článek „Fenomenologie“. Garvin stanovil rozsah článku na 4000 slov a termín vydání na září roku 1929. Husserl pracoval na článku v časovém rozmezí mezi zářím a prosincem roku 1927, během kterého vyhotovil celkem čtyři verze. Husserl požádal o spolupráci na prvních třech verzích svého žáka Martina Heideggera, který toho času zastával profesorský stolec na univerzitě v Marburku. Heidegger strávil (...) v říjnu 1927 u Husserla několik dní, během kterých intenzivně pracovali na řečeném článku. Nicméně jejich spolupráce vedla ke vzájemnému profesnímu odcizení, protože práce na formulování článku dala vytanout nepřekonatelným obsahovým diferencím mezi oběma filosofy. Na základě Heideggerových nepřijatelných návrhů a připomínek Husserl nakonec sepsal finální, čtvrtou verzi článku již sám. Tuto poslední verzi čítající 7000 slov pak Husserl předal oxfordskému učenci Christopheru V. Salmonovi, který ji měl zkrátit a přeložit do angličtiny. Salmon sice v únoru roku 1928 opravdu dodal do redakce EB text čítající 3844 slov bez bibliografie, ovšem nejednalo se vpravdě o překlad, nýbrž dost svévolnou parafrázi. Tato podoba Husserlova článku se pak objevovala ve čtrnácté edici EB, jež se vydávala až do roku 1974, jen do roku 1956, kdy byla nahrazena článkem napsaným Johnem N. Findlayem. Původní podoba Husserlova článku byla poprvé zveřejněna až roku 1962 v rámci jeho sebraných spisů známých pod označením Husserliana, podle jejichž IX. svazku jsme vyhotovili předložený překlad z německého jazyka. Podle této edice rovněž uvádíme paginaci, která je uvedena v hranatých závorkách, přičemž stránkový přechod indikuje v textu umístěná značka |.U příležitosti 80. výročí Husserlova skonu, který připadl na rok 2018, bylo naším záměrem připomenout přínos a odkaz tohoto našeho krajana tím, že napravíme absenci překladu jeho patrně nejvíce instruktivního, přehledného a programového textu, který byť ve zkomolené podobě anglického „překladu“, po dlouhou dobu seznamoval učenou veřejnost s tím, co je to fenomenologie. (shrink)

Člověk se od jiných živočišných druhů odlišuje mnoha způsoby, k nejpodstatnějším z nichž patří rozum, jazyk a také schopnost řídit se pravidly. V tomto textu argumentuji, že je to především ta poslední schopnost, která je klíčová a bez které jsou ty další nepředstavitelné. Člověk je společenská bytost nejenom v tom smyslu, že žije ve společenstvích, ale i v tom, že tato společenství jsou strukturována složitým pletivem pravidel, která zásadním způsobem determinují modus vivendi lidí, kteří je tvoří, a v důsledku (...) toho determinují i člověka jako takového. Soustava pravidel může vytvořit jistý „vnitřní prostor" - to jest tato pravidla můžeme přijímat a tím vstoupit do tohoto prostoru, nebo je můžeme jenom zaznamenávat. Dialektika těchto dvou postojů nám umožňuje nahlédnout, že ač je normativní rozměr pro člověka jakožto společenskou bytost naprosto klíčový a těžko postižitelný běžnými vědeckými metodami „nezúčastněného pozorování", není tento normativní rozměr ničím esoterickým, něčím, co by bylo z hlediska vědy pochybné. (shrink)

Debata o tzv. „Novém Humovi“ byla v posledních desetiletích dominantním tématem humovské interpretace. James Hill ve svém příspěvku v tomto časopise podporuje hlavní požadavek „novohumovců“, který vymezuje Huma jako epistemologického skeptika a ontologického realistu. Vůči tomuto pojetí máme několik výhrad. Některé se týkají nejasností v definici realismu a celkově i smysluplnosti projektu „Nový Hume“. Některé se týkají konkrétních Hillových argumentů zaměřených na Humovy Dialogy a především jeho tvrzení, že v tomto díle lze nalézt další důkaz Humova realismu.