Studie je věnována roz- manitým sociologizujícím, a později přímo i sociologickým způsobům, kterými v minulosti byla a dodnes je věda uchopována. Do sociologie se věda jako výzkumný předmět dostává spolu s osvícenskou ideou pokroku, na kterou v první polovině 19. století navazuje Auguste Comte. Teprve sociologie 20. století se však zbavila „historicismu", kterým byla sociologie nejen Comtova, ale samozřejmě i Marxova určována. Od 30. let minulého století se pak věda stává zvláštním sociologickým tématem, které bude s postupujícím (...) časem nabývat na síle. V samostatné části se pak prof. Petrusek věnuje fenoménem zpochybňování vědy, který spojuje s proměnami samotných našich společností. Svoji studii uzavírá zamyšlením se nad sociologickou metateorií. (shrink)

Zájem současné sociologie a dalších společenských věd o výzkumy spokojenosti a štěstí zatemňuje skutečnost, že původně právě sociologie chtěla „štěstí" poskytovat a nahrazovat tak náboženské přístupy ke světu. Tento implicitně nábo- ženský charakter je patrný i v rané české sociologii v dílech prvních propagátorů sociologie, jako byl především Emanuel Makovička, a později u některých následovníků a epigonů T. G. Masaryka, v meziválečném období zejména u Ladislava Kunteho, R. I. Malého, Alexandra Sommera-Batěka, Jindřicha Fleischnera a Jana Duška. Z (...) hlediska vývoje české sociologie šlo o zcela okrajové postavy, ačkoli mnohé z nich vynikly v jiných oblastech, jako celek jsou nicméně vyjádřením jednoho z aspektů dobových teoretických úvah o společnosti, jejím uspořádání a vývoji, na který by nemělo být zapomínáno. Zatímco T. G. Masaryka a pozdější akademické sociology „omezoval" vědecký charakter jejich práce, a i pokud směřovali k sociálnímu reformismu, oddělovali jej od teoretické sociologie, „sociologie vedoucí ke štěstí" nalezla plné uplatnění ve vizích a ambiciózních projek- tech těchto amatérských takésociologů - třebaže skončily faktickými nezdary nebo ani nedošly praktického naplnění, ostatně stejně jako v případě jejich pravzoru, Comtova pozitivistického apoštolátu. (shrink)

Tématem studie je dosud neprobádaná oblast vnějších dějin vzniku sociologie vědeckého poznání. Jejím záměrem je analýza vnějších faktorů, které se podílely na vzniku této disciplíny, a to za účelem nalezení odpovědi na otázku, proč vznikla právě v sedmdesátých letech minulého století na Oddělení pro studium vědy při Edinburské univerzitě a právě v podobě tzv. silného programu sociologie vědění. Skrze postavu zakladatele edinburského Oddělení pro studium vědy C. H. Waddingtona se studie zaměřuje konkrétně na dvě epizody, a to na (...) vznik politicky angažovaného hnutí britských levicových vědců ve třicátých letech prosazujících myšlenku sociální funkce vědy a na politizaci tzv. problému dvou kultur v poválečné Velké Británii, která vedla ke změně britské vědní politiky a k reformám britského systému vzdělání. Závěrečná část studie pak věnuje pozornost individuálním zájmům těch členů edinburského Oddělení pro studium vědy, kteří stáli za bezprostředním vznikem silného programu. (shrink)

Význam Thomase Kuhna z hlediska jeho vlivu na další vývoj představ o povaze vědy a konkrétně na vznik tzv. sociologie vědeckého poznání bývá dnes běžně spojován s jeho Strukturou vědeckých revolucí, zatímco jeho starším historickým pracím je v tomto ohledu jen zřídkakdy věnována pozornost. Příspěvek analyzuje právě tyto práce a pokouší se charakterizovat základní metodologické rysy Kuhnova přístupu k dějinám vědy, který je v nich uplatňován. Prostřednictvím jejich porovnání s metodologickými východisky rané sociologie vědeckého poznání se snaží zjistit, (...) nakolik lze již Kuhnovy historické práce považovat za významné ze sociologické perspektivy. Jelikož tyto práce pocházejí z doby, kdy byla historiografie vědy pod výrazným vlivem Alexandra Koyrého, příspěvek zkoumá také metodologická východiska jeho prací, aby bylo možno zjistit, do jaké míry se Kuhnův přístup vymykal standardní poválečné historiogra) i vědy navazující na Koyrého tradici. (shrink)

Článek se zaměřuje na historický kontext vývoje americké sociologie v období mezi lety 1930-1965, jež je spojeno se specifickým projektem sjednocení oboru rozpracovaným na Harvardské a Kolumbijské univerzitě. Samotná myšlenka jednotné sociologie je neoddělitelně vpletena do celého projektu americké sociologie jako vědy a své „čisté" vyjádření nalezla v úsilí prokázat „objektivitu a koherenci" sociologického myšlení/vědění. Zcela zřetelně také formovala profesní identitu oboru. Prostředkem zajištění vědecké integrity bylo především zajištění kontinuity teorie a praxe, ježby založilo a o něž (...) by se mohlo opírat pevné metodologické „sebevědomí". Historická kontextualizace tohoto formativního období si klade za cíl sledovat, nakolik myšlenka sjednocené sociologie ovlivnila teoretické a metodologické perspektivy v rámci oboru i vlastní představy o možnosti jeho integrované výzkumné agendy. (shrink)

Thomas Kuhn ve svých pozdějších pracích ostře napadá tzv. silný program sociologie vědění a důsledně se vůči němu vymezuje. Tato skutečnost je zajímavá z toho důvodu, že představitelé silného programu se naopak ke Kuhnovi otevřeně hlásí a vydatně čerpají z jeho díla, neboť v něm spatřují řadu klíčových myšlenek, které implikují možnost sociologické analýzy vědeckého poznání. Cílem této studie je kriticky přezkoumat Kuhnovu kritiku silného programu a zhodnotit její oprávněnost. V první části je za tímto účelem nejprve rekonstruováno Kuhnovo (...) pojetí silného programu, jež je posléze porovnáno s pracemi jeho zakladatelů Davida Bloora a Barryho Barnese, v nichž je silný program teoreticky rozvíjen. V další části jsou Kuhnovy argumenty proti silnému programu konfrontovány s vybranou historickou studií, v níž je silný program aplikován v praxi. Třetí část pak obrací pozornost ke Kuhnovu vlastnímu pojetí vědy, které je v ní porovnáno se silným programem právě v těch aspektech, jež na něm Kuhn kritizuje. (shrink)

Tento článek usiluje o systematický popis teorie stylů myšlení a myšlenkových společenství polského mikrobiologa Ludwika Flecka. Článek se zabývá výchozím bodem jeho teorie: případovou studií tzv. Wassermanova testu. Následně je Fleckova teorie prezentována nejprve ve světle Struktury vědeckých revolucí Thomase Kuhna. Jsou zaznamenány některé podobnosti mezi oběma mysliteli. Přesto se Fleckova stanoviska od Kuhnových v některých důležitých ohledech liší. Na rozdíl od převládajícího názoru, tyto rozdíly zamezují tomu, aby byl Fleck považován za předchůdce Kuhna. Z těchto důvodů tento článek zmiňuje (...) také možnost prezentovat Fleckova stanoviska v jiném kontextu, jenž je pokládán za prospěšnější, a to francouzská epistemologie. (shrink)

Kniha Grégoira Chamayou, Les corps vils: Expérimenter sur les êtres humains aux 18e et 19e siècles vykresluje výzkumné praktiky v lékařství v 18. a 19. století a na pozadí příběhů zacházení s těly trestanců, galejníků nebo prostitutek abstrahuje kategorii „nešlechetného těla": tedy těla, vnímaného danými společenskými poměry jako nehodnotného. Autor knihy představuje pomocí této kategorie postulát kritické analýzy výzkumných praktik, jejichž povaha jde ruku v ruce s vývojem historicko-společenských konvencí. Tato recenzní stať představuje vývoj debaty v aktuálních pracích anglofonní STS, (...) lékařské sociologie a sociologie vědeckého poznání. Reflexi zužuje na subjekty a produkty lékařského výzkumu, pomocí nichž vykresluje koncept „argumentační koprodukce". Argumentační koprodukce upozorňuje na provázanost vědy a společnosti a zároveň zesíleně vnímá vnitřní dynamiku tohoto vztahu. (shrink)

Po pádu totalitárních systémů, jež spočívaly na marxistické ideologii, se sociální věda začala k dialektice chovat rezervovaně, případně ji zcela vyloučila z legitimního instrumentária vědy. Studie se na pozadí vývoje a proměn dialektiky v různých sociologických koncepcích snaží odpovědět tři otázky: a) nakolik je „dialektická sociologie“ možná, b) zda nejde o redundantní termín, c) ukázat elementární principy, jimiž se „dialektické zkoumání“ sociální reality může či má řídit. V závěru ukazuje rozdílnost principů tzv. lazarsfeldovského a radikálně kritického paradigmatu v empirickém (...) výzkumu. (shrink)

Tato studie recenzuje knihu: Charles CAMIC - Neil GROSS - Michèle LAMONT, Social Knowledge in the Making. Chicago: University of Chicago Press, 2011, a zasazuje ji do kontextu současných úvah o proměnách výzkumné praxe sociálních věd, akademické kultury, stylů myšlení a psaní. Pokouší se analyzovat v knize ohlašovaný „obrat k praxi" a ukazuje, nakolik samotné výzkumné praktiky v sociálních vědách ovlivňuje neexistence „standardních" forem, způsobů či stylů bádání. Detailně jsou představeny rovněž výchozí myšlenky takzvané „nové" sociologie idejí, jež stojí (...) v pozadí celého projektu analýzy sociálních praktik projevujících se v procesech „produkce, evaluace a aplikace" sociálního vědění. Jako klíčová se ukazuje potřeba nově promyslet samotnou koncepci „profesionalizované" sociální vědy, jež byla v dřívějším vývoji odmítnuta jako morálně i prakticky neudržitelná, neboť s demokratizací výzkumného procesu a proměnou vztahu mezi sociálními vědami a jejich publikem se stále zřetelněji projevuje, že s odklo- nem od konceptu profesionální sociální vědy se veřejná irelevance sociálního vědění spíše stále více prohlubuje. (shrink)

Slavná kniha Elementární formy náboženského života francouzského sociologa Émile Durkheima je jedním z nejdůležitějších příspěvků k sociologii náboženství. Po řadu let byla vychvalována a citována, stejně jako kritizována a zavrhována. Kniha se stala chartou celé řady sociálně vědních badatelů, zejména těch, kteří se zaměřovali na studium společnosti a náboženství. V roce 1966 však vyšel článek amerického antropologa Clifforda Geertze nazvaný „Nábo- ženství jako kulturní systém", v němž autor tvrdil, že Durkheimova teorie náboženství, stejně jako teorie náboženství Sigmunda Freuda, Bronislawa Malinowského (...) a Maxe Webera, by měla být překonána dokonalejší teorií náboženství. Touto dokonalejší teorií měla být Geertzova teorie. Porozuměl však Geertz Durkheimově teorii dostatečně, aby nás to opravňovalo k tvrzení, že Durkheim byl na poli teorie náboženství překonán? (shrink)

Text představuje aktivní role-playing jako výzkumnou experimentální metodu v sociálních vědách. Zasazuje role-playing do rámce simulačních výzkumných metod, rozkrývá jeho epistemo- logii a dosavadní metodologická uchopení zejména v sociální psychologii. Hlavní linií textu je obhajoba epistemologických kvalit metody a experimentu v sociálních vědách obecně. Inspiračním zdrojem je zde na jedné straně Latourova kvalitativní sociologie asociací, tázající se po původu sociality a problematizující samotný před- mět sociálních věd, tj. sociálno. A na druhé straně přístupy naturalizující sociálně- vědné výzkumy propojením s (...) kognitivní vědou. V tomto ohledu je naším klíčovým předpokladem pro smysluplné uchopení sociální reality v její simulované podobě shodnost kognitivních mechanismů skutečného i simulovaného jednání. V pojetí textu jsou oba zdroje spojeny jejich akcentem na tematizaci sociálna jako inter-psychologického fenoménu mezi tradiční mikro a makro úrovní. Analogií s Petriho miskou text promýšlí posunutí původní metody situační sociální psycho- logie směrem k využití konstruovaných diegetických liminálních situací jako svého druhu laboratoří sociálna. (shrink)

Tato studie se zabývá dvěma spřízněnými jevy odehrávajícími se ve vědeckém prostředí. Jedná se o fenomén frustrace ve vědecké praxi a s ním spojenou touhu po rozpoznání vlastního výzkumu vědeckou komunitou a následně o otázku uznání od akademického společenství. Zmíněné fenomény jsou přitom úzce propojeny s ústředním tématem filosofie a sociologie vědy: kdo rozhoduje, co bude předmětem vědeckého bádání? Předkládaná studie nejprve představuje Mertonův mýtus o okamžitém rozpoznání vědeckého objevu a následně prostřednictvím exkurzu do oblasti ekonomie a na (...) příkladech z vědecké praxe poukazuje na jeho neplatnost. V závěru textu jsou společně s jejich dekonstrukcí navrhnuta možná řešení popsaných problémů. Text je také kritickým návratem ke dvěma studiím Josepha Agassiho, žáka Karla R. Poppera a tvrdošíjného zastánce kritického racionalismu, neboť právě Agassi ve svých dílech rozebírá dopady vědeckého vyloučení a neochoty naslouchat. (shrink)

Larry Laudan v článku z roku 1983 označil problém demarkace, tj. rozlišení „vědy" a „pseudovědy", za filosofický pseudoproblém, kterým není třeba se zabývat, a slova „vědecké" a „pseudovědecké" za prázdné pojmy, které můžeme z našeho slovníku zcela vyškrtnout. V předkládané studii zpochybňuji toto Laudanovo stanovisko a předkládám argumenty ve prospěch tvrzení, že 1) rozlišení vědy a pseudovědy představuje důležitý a aktuální problém, kterým je třeba se zabývat, a že 2) možný způsob řešení tohoto problému nabízejí současná sociální studia (...) vědy. Jejich východiskem je pojetí vědy jako „formy života" a pojetí demarkačního kritéria jako proměnlivého souboru charakteristik, který sice nelze jednoznačně definovat, ale přesto jej lze zkoumat, a to prostřednictvím sociologické analýzy vědecké praxe. Mým záměrem je na příkladu několika vzorových studií představit specifika sociologického přístupu z hlediska jeho metodologie i povahy nabízených řešení a zhodnotit jeho možnosti i omezení pro filosofii vědy. (shrink)

Stať se zabývá diskusemi o epistemologicko-metodologické roli simulací v soudobé vědě. Soustředí se nejprve na aktuálnost těchto diskusí v současné metodologii vědy a následně na její návaznost na určitou myšlenkovou tradici z osmdesátých let 20. století, kdy diskuse kolem modelování vyvolaly řadu otázek zpochybňujících tradiční pojmové distinkce, především mezi experimentem a teorií. Stať se přiklání v rámci těchto diskusí k názorům, které řadí simulace k novým a specifickým nástrojům vědy, jež také vyžadují novou a specifickou metodologii a epistemologické postavení. Pro (...) podporu této názorové pozice jsou uvedeny některé aktuální analýzy konkrétních příkladů simulací a jejich specifického postavení v moderní vědě. (shrink)

Recenze: Vladimír Havlík. Anomálie, ad hoc hypotézy a temné stránky kosmologie. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2015, 165 stran.

The purpose of this thesis is to examine the significance of the 'joinings' [Fugen] in Martin Heidegger's 'Contributions to Philosophy (from the Event)'.

Recenze: Massimo PIGLIUCCI - Maarten BOUDRY, Philosophy of Pseudoscience: Reconsidering the Demarcation Problem. Chicago: Chicago University Press 2013, 480 s.

The article deals with the position of Lutheran theologian Andreas Osiander sen. in the history of philosophy, history of science and philosophy of science. It works on humanistic foundation of Osiander’s thought and his elaboration of the tradition of the antient wisdom and Christian cabbala of Giovanni Pico della Mirandola in particular in the biblical exegesis. The article deals with Osiander’s edition of Nicolaus Copernicus’ book De revolutionibus orbium caelestium as well and with his edition of the mathematical work of (...) Girolamo Cardano. In the context of philosophy of science Osiander’s foreword to Copernicus is analyzed and its role in the controversy between instrumentalism and realism is assessed. Osiander’s instrumentalism is viewed as an anachronism. Finally, the influence of Neoplatonism and Paracelsism in Osiander’s theology is analyzed and judged as too general. (shrink)

Každodenná existencia človeka je významne ovplyvnená dôsledkami zvláštneho poznávacieho úsilia nazývaného veda. Veda je pojem, zahŕňajúci rôznorodé aktivity, orientované či už na predpoveď počasia, konštruovanie inteligentných zbraní, výrobu vakcíny proti AIDS, odhady ekonomického rastu, hľadanie života na Marse, odhaľovanie príčin agresivity, prípadne na štúdium podstaty ľudskej inteligencie. Je to hľadanie značne neusporiadané a nedôsledné, neraz bez stanovovania základných priorít. Značné plytvanie intelektovým potenciá- lom ľudstva vyplýva z faktu, že doposiaľ sa nepodarilo vybudovať systém, umožňujúci dlhodobo skladovať užitočné informácie využiteľné nielen (...) v teoretickom poznaní, ale aj v každodennom živote. (shrink)

Martin Heidegger svým poukázáním na mathématický charakter novověké vědy vyostřil rozbor její bytnosti prostřednictvím výkladu klíčové části její metody, jež podle něj spočívá v „souvislosti hypotéza-experiment“. V Heideggerově výkladu experimentální charakter novověké vědy znamená předchůdný metafyzický akt logického stanovení obecného porozumění významu „jsoucna“. Heidegger tedy analyzuje čtyři stupně konceptu „zakoušení“, jenž rozlišuje moderní vědu ode všech starších pojetí „vědy“. Ovšem vše, čeho chce Heidegger dosáhnout, je jasné nahlédnutí do podstaty časového charakteru „existence“.

Článek podává systematický kritický přehled o pojetí mechanismu v tzv. nové mechanistické filosofii. Nejdříve je popsán vznik a hlavní principy NMF. Je ukázáno, že NMF vznikla do značné míry jako kritická reakce na, do té doby převažující, logický empirismus. Dále jsou představeny hlavní definiční znaky mechanismu, které jsou po té jednotlivě rozebrány. Na závěr jsou diskutovány přednosti a omezení NMF. Je argumentováno, že NMF nabídla novou a realističtější perspektivu na způsob, jakým se věda dělá a jak se dochází k vědeckým (...) objevům. Má i konstruktivní preskriptivní charakter, neboť povzbuzuje vědce k přemýšlení o vysvětlení jevů prostřednictvím mechanismů. Na straně druhé, pro vysvětlení komplexních jevů jsou heuristiky dekompozice a lokalizace, které tvoří jádro „tradičního" mechanistického přístupu, pouze prvotními aproximacemi a je potřeba je doplňovat dalšími, dynamičtějšími přístupy. (shrink)

Cieľom článku je upozorniť na niektoré možnosti použitia metód formálnej epistemológie v oblasti sociálnych vied. Ide predovšetkým o teóriu objektácií a teóriu re-prezentácií a s nimi spojené metódy rekonštrukcie potencialít a formálnych aspektov jazyka. V článku sa ďalej snažíme zodpovedať niektoré kritické námietky Markéty Patákovej, ktoré sformulovala na adresu formálnej epistemológie vo svojom texte Predikce v Kvaszově formální epistemologii ve světle historické metody Michela Foucaulta.

Článek se zabývá problematickou politické korektnosti ve vztahu k feministické filosofii vědy. Zaměřuje pozornost na užší pojem politické korektnosti - hodnotově motivovanou nekorektní práci s fakty. Konstatuje, že navzdory explicitnímu soustředění feministických autorek a autorů na význam hodnot v projektu vědy nelze chápat feministickou filosofii vědy jako politicky korektní nebo jako vybízení k politicky korektní vědě. Naopak se politicky korektní argumentace v tomto užším smyslu mohou dopouštět i práce vystupující proti feministické či politicky korektní agendě ve vědě.

Studie pojednává o analýze a navrhovaném řešení problému „hodnotové neutrality" vědy německým kritickým racionalistou Hansem Albertem. Především Albert odmítá dvě vyhrocené pozice: novopozitivistickou ignoraci hodnotících soudů i jejich existencialistickou adoraci. Naopak se prostřednictvím takzvaných přemosťovacích principů snaží překlenout propast mezi poznáním na jedné straně a rozhodnutím na straně druhé. V návaznosti na Maxe Webera uznává princip hodnotové neutrality ve vědě, ovšem pouze v oblasti jejího objektového jazyka, neboť věda jako technologický systém výpovědí má pouze informativní, nikoli normativní charakter. To však (...) nevylučuje hodnocení v rovině předmětů věd a v rovině hodnotové báze věd. Dále se tato studie věnuje otázce hodnoty vědy o sobě a nakonec krátkému seznámení s Albertovým pojetím kritického racionalismu jako návrhu „způsobu života". (shrink)

The Beginnings and Nature of Science in Archaic Greece: The aim of the paper is to examine the beginnings and nature of science in the archaic period of ancient Greece. The method of research is historicalphilosophical. It is historical because the interpretation of the birth of science suggested by our approach corresponds with text evidence. And it is philosophical because our reconstruction of the birth of science is able to explain the dynamic nature of the stratification of science. In the (...) first part of the paper we deal with the methodological analysis of the issue of the beginnings of science. In the second part we analyse particular manifestations of ancient investigations that, based on the diversity of their aims and the variety of methods, gradually emancipated to become separate disciplines. In the third part of the paper we argue in favour of the thesis that disciplines emerged from philosophy in such a manner that various disciplines stemmed from the diversity of philosophy. In the conclusion we state that in Archaic Greece of the 6th-5th centuries BC science emerged from the wealth of various research approaches by gradual separation, i.e. stratification of aims and stabilization of research methods. However, not a single science but a number of disciplines appeared. They did not emerge from one philosophy but from the abundance of research approaches and aims. Only later the umbrella term “science” began to be used. (shrink)

The article is a philosophical reflection of the current status of the humanities in Slovakia. In many areas of our society there is an evident deficit in humanities-science knowledge, reflected also in parliamentary election results in 2016 and having serious consequences on our society. The article therefore suggests the possibility of transposing knowledge of the humanities, particularly philosophy, in the educational process appropriate to the character of a pluralistic liberal democracy in the 21st century.

The effort of Fichte’s Foundations of the Entire Science of Knowledge is to ground the whole of the science in so called principles. This aim is a specific expression of the project of self-assurance of human being characterizing the important movement of modern metaphysics. The movement towards self-assurance even culminates here: it gets a form of showing human being as an entity founding itself and in totality with itself the whole of actuality. The foundation of science is therefore in this (...) Fichte’s work completely subordinated to the project of explicit self-constitution of human being based in practical-theoretical mastering of consciousness of its own ontological-ontical priority. (shrink)

Studie věnuje pozornost problematice demokratizace vědy, v jejímž rámci zaujímá klíčové postavení otázka, v jaké míře a zda vůbec má mít široká veřejnost možnost zasahovat do vědní a výzkumné politiky a participovat na rozhodování v odborných záležitostech. První část studie je věnována představení dvou radikálně odlišných a vzájemně protichůdných pohledů na tuto problematiku, které byly rozpracovány v rámci poválečné filosofie vědy v dílech Michaela Polanyiho a Paula Feyerabenda a v různých podobách spolu soupeří dodnes. Tyto dva pohledy, jež (...) nás staví před volbu mezi odborností na úkor demokracie a demokracií na úkor odbornosti, jsou následně podrobeny kritickému zhodnocení a v opozici k nim je představen alternativní pohled rozvíjený v rámci vědních studií Harrym Collinsem a Robertem Evansem, jenž překračuje nutnost této volby a na základě sociologických výzkumů fenoménu odbornosti nabízí způsob, jak lze odbornost a demokratické hodnoty sloučit dohromady. (shrink)

V dějinách filozofie se objevilo nespočetné množství snah překonat kognitivní nedostatečnost člověka. Většinový názor zněl, že zatímco vnější smyslové poznání podléhá nejrůznějším klamům, poznání vnitřní je mnohem jistější, či dokonce neomylné. Předpokládaná znalost sebe sama je ovšem iluzorní a stala se důvodem pro vznik mnoha chybných přístupů ke skutečnosti. Kniha se skládá ze tří částí. První kapitola se zabývá introspekcí, především jejím přijetím v dějinách filozofie a odmítnutím v psychologickém behaviorismu 20. století. Druhá kapitola pojednává o iluzornosti svobody rozhodování, která (...) je způsobena řadou nevědomých mechanismů, o jejichž fungování máme zatím jen dosti matnou představu. Ve třetí kapitole jsou domýšleny důsledky kauzálního determinismu pro etiku a právo, především ve smyslu odmítnutí koncepcí morální odpovědnosti a retributivní spravedlnosti. Autor se tak pokouší dokázat, že podstatná část názorů zdravého rozumu je chybná a měla by být nahrazena sadou nových, kompatibilních s dnešní vědou. (shrink)

Recenze: Lukáš Hadwiger Zámečník, Nástin filozofie vědy. Empirické základy vědy v analytické tradici. Host: Brno 2015, 409 stran.

In the mid 30s of the 20th century Martin Heidegger attempted to explain the “history of Being” leading to what he called “the oblivion of Being”. In this he focused on the impact of the modern science, which he grants to be a sort of metaphysics. According to Heidegger, the main feature of the modern science consists in what he calls the mathéma-character. The Greek word “to mathéma” means “it what can be learned” and “what must be know beforehand”. It (...) is Heidegger’s intention to show that the mathéma-character of the modern science is deciding about the general understanding of the meaning of “being” and that modern science is replacing the metaphysics, which is the origin of the modern science. (shrink)

L’épistémologie des croyances religieuses qui pose la question de la rationalité des croyances peut être mise en question en introduisant des éléments de sciences sociales des religions et vice-versa. Un modèle épistémologique souligne que les croyances peuvent être garanties sans examen réflexif de la part du croyant. Mais dans un contexte pluraliste où la croyance particulière est mise en débat, l’exigence critique d’examen est une condition nécessaire de rationalité. En cela, l’épistémologie retrouve certains aspects de la sociologie de la (...) critique dans sa compréhension des manières de croire. Cependant, l’épistémologie dépasse l’approche de la sociologie pragma- tique car elle ne renonce pas à l’évaluation de la rationalité des croyances religieuses en évaluant les arguments pro et contra. (shrink)

Tato studie je recenzní statí ke knize: Christian FLECK, A Transatlantic History of the Social Sciences: Robber Barons, the Third Reich and the Invention of Empirical Social Research. London: Bloomsbury Academic 2011. Z témat, jež rozvíjí Fleckova kniha, sleduje především otázku, jak velké americké nadace formovaly a profilovaly výzkumnou agendu sociálních věd. Je zde předvedeno, jak definice vědy prosazovaná ve dvacátých letech minulého století velkými americkými nadacemi zcela zásadně proměnila samotnou ideu výzkumu a přinesla mnohé institucionální inovace. Vztah filantropie a (...) sociálněvědního výzkumu je sledován jak v obecném smyslu, z hlediska formativních idejí ovlivňujících vývoj sociální věd a reálnou vědeckou praxi, tak i ve vztahu k různým národním tradicím, roli jednotlivých nadací a jejich aktivitám směřujícím k prosazení specifické koncepce vědeckého výzkumu. Pozornost je zde věnována zejména Rockefellerově nadaci, jejíž koncept „realistického" výzkumu významně ovlivnil institucionální dějiny sociálních věd. Studie se rovněž zaměřuje na styl psaní, jenž se uplatňuje v současných textech o dějinách nadací, zejména ve srovnání s dosud převažujícím důrazem na studium intelektuálních dějin sociálních věd. (shrink)

Filozofie ve 20. století ztratila velkou část svých kompetencí a pro svou údajnou neužitečnost se stala terčem kritiky ze strany přírodních vědců. Vztah mezi filozofií a vědou lze řešit pomocí tří stanovisek, kterými jsou antiscientismus, konceptuální analýza a naturalismus. Obsahem článku je charakteristika jednotlivých přístupů a identifikace problémů, s nimiž se musí jejich zastánci potýkat. Autorovi se jako nejslibnější jeví Quinem inspirovaný naturalismus, podle něhož má veškeré poznání povahu syntetických aposteriorních výroků, a filozofie je proto kontinuální s přírodní vědou. Není (...) třeba obávat se zániku filozofie jako samostatné disciplíny, naturalismus může naopak přispět k dořešení mnohých filozofických problémů pomocí metodologie a poznatků přírodních věd. (shrink)

La théorie de l’organisme social était une approche foncièrement et largement répandue au début du 20ème siècle, qui était acceptée par de nombreuses orientations théoriques dans la sociologie et l’économie. L’approche de Rudolf Steiner s’y rapportant est bien connue. La théorie de Gerhard Stolzmann ne l’est pas autant. Ce dernier était un représentant de ce qu’on appelle le « mouvement des droits sociaux de l’économie politique » et au plan philosophique, il défendait le néo-kantisme (école de Marburg, de l’Allemagne (...) du sud-ouest). Stolzmann a connu et cité les écrits de Steiner sur l’organisme social, comme on peut le prouver. Dans cet essai, on va mettre au jour les communautés et tendances dans le concept de l’organisme social chez Stolzmann et Steiner. Tous deux ont mis en exergue l’importance du spirituel et en conséquence de la sphère du droit, pour la société et l’économie dans leur théorie. Mais Steiner eut essentiellement une amorce plus pratique. Son concept d’organisme social est plus une proposition de réforme pour l’économie et la société, alors que Stolzmann fait ressortir la signification théorique générale toujours valable de sa théorie. (shrink)

Lorsque nous avons affaire à des objets ou des états de choses complexes, il est difficile de réduire ces objets, ces états de choses, à la somme de leurs parties. Le holisme est la thèse selon laquelle un objet ou un état de choses ne se réduit pas à la somme de ses parties. On retrouve ce phénomène partout : en sciences (les états mentaux ne semblent pas se réduire à des activations de neurones même s’ ils surviennent sur eux), (...) en sociologie (l’ OM est plus que la somme des joueurs, c’ est pourquoi l’ OM existe même après un changement de joueur), en ontologie (le tout constitué par une moto est plus que l’ ensemble de ses parties, encore faut-il qu’ elles soient assemblées correctement) et en gastronomie (dans une fondue les parties et le tout sont indistinguables). -/- Dans cet article, je vais considérer une forme particulière de holisme, peut-être la plus mystérieuse puisqu’ il s’ agit d’ un holisme de valeurs. Soit la thèse suivante : la valeur d’ un tout n’ est pas égale à la somme des valeurs de ses parties. (shrink)

Après avoir présenté et expliqué la notion de cognition distribuée, je situerai l'analyse qu'elle permet au sein des sciences cognitives et de la sociologie. Mes buts sont de montrer en quoi la théorie de la cognition distribuée contribue aux théories de la psychologie et de la sociologie, et réciproquement comment les théories de la sociologie et de la psychologie peuvent être recrutées pour expliquer l'existence de systèmes de cognition distribuée. La troisième section de ce chapitre est centrée (...) sur les relations entre psychologie et théorie de la cognition distribuée. Elle montre que la sociologie de la cognition distribuée béné à être une sociologie cognitive de la cognition distribuée. La quatrième partie continue cet argument, mais en soulignant les phénomènes typiquement sociologique qui interviennent dans la constitution et l'évolution des systèmes de cognition distribuèe. (shrink)

Příspěvek přináší základní matematické zakotvení pojmů „teorie chaosu". Představuje klíčové vlastnosti modelů chaotického chování dynamického systému s ohledem na explanační a prediktivní sílu modelů. Z pozice filosofie vědy podrobuje analýze především reprezentační aspekty modelů chaotické dynamiky systému. Nejzajímavějším aspektem těchto modelů je přísné omezení jejich reprezentační úlohy s ohledem na splnění podmínky hyperbolicity nutné pro platnost stínového lemma.

Este artigo visa mapear como Marcel Mauss (no que concerne às questões da Dádiva e da Teoria da Reciprocidade) foi absorvido por Paul Veyne no que circunda dois estudos de casos: o primeiro deles sendo a noção de “Evergetismo”, trabalhada em “Le pain et le cirque: sociologie historique d'un pluralisme politique”; e o segundo deles a noção de “Imagem de si”, construída por Veyne para fazer uma “crítica”(conceito agora reformulado de modo positivo e não vingativo) à leitura do “cuidado (...) de si” na antiguidade trabalhada por Michel Foucault. O texto base para esse movimento de dádiva entre Veyne e Foucault é a conferência proferida alguns anos após sua morte do arqueólogo:" L'individu atteint au coeur par la puissance publique”. (shrink)

Ce n’est pas un livre parfait, mais il est unique, et si vous écrémez les 400 premières pages ou plus, les 300 dernières (sur quelque 700) sont une assez bonne tentative d’appliquer ce qui est connu sur le comportement aux changements sociaux de la violence et des manières au fil du temps. Le sujet fondamental est le suivant : comment notre génétique contrôle-t-elle et limite-t-elle le changement social ? Étonnamment, il ne parvient pas à décrire la nature de la sélection (...) des parents (fitness inclusif) qui explique une grande partie de la vie sociale animale et humaine. Il n’a pas non plus (comme presque tout le monde) un cadre clair pour décrire la structure logique de la rationalité (LSR—terme préféré de John Searle) que je préfère appeler la psychologie descriptive de la pensée de haut ordre (DPHOT). Il aurait dû dire quelque chose sur les nombreuses autres façons d’abuser et d’exploiter les gens et la planète, car ceux-ci sont maintenant beaucoup plus graves que de rendre d’autres formes de violence presque hors de propos. Étendre le concept de violence pour inclure les-conséquences mondiales à long terme de la réplication des gènes de quelqu’un, et avoir une compréhension de la nature de la façon dont fonctionne l’évolution (c.-à-d., la sélection des parents) fournira une perspective très différente sur l’histoire, les événements actuels, et comment les choses sont susceptibles d’aller dans les quelques centaines d’années. On pourrait commencer par noter que la diminution de la violence physique au cours de l’histoire a été compensée (et rendue possible) par le viol sans pitié de la planète (c’est-à-dire par la destruction par les gens de l’avenir de leur propre descendant). Pinker (comme la plupart des gens la plupart du temps) est souvent distrait par les superficialités de la culture quand c’est la biologie qui compte. Voir mes critiques récentes de Wilson 'The Social Conquest of Earth' et Nowak and Highfield’s 'SuperCooperators' ici et sur le net pour un bref résumé de la vacuité de «véritable altruisme»(sélection de groupe), et le fonctionnement de la sélection des parents et l’inutilité et la superficialité de décrire le comportement en termes culturels. C’est la question classique de la nature/nourrir et la nature l’emporte nourrir - infiniment. Ce qui importe vraiment, c’est la violence faite à la terre par l’augmentation incessante de la population et de la destruction des ressources (en raison de la médecine et de la technologie et de la répression des conflits par la police et l’armée). Environ 200.000 personnes de plus par jour (un autre Las Vegas tous les 10 jours, un autre Los Angeles chaque mois), les 6 tonnes ou plus de la base va dans la mer / personne / année - environ 1% du total du monde disparaissant chaque année, etc. signifie que si un miracle se produit la biosphère et la civilisation va largement s’effondrer au cours des deux prochains siècles, et il y aura la famine, la misère et la violence de tous les types. Les manières, les opinions et les tendances des gens à commettre des actes de violence ne sont d’aucune pertinence à moins qu’ils ne puissent faire quelque chose pour éviter cette catastrophe, et je ne vois pas comment cela va se produire. Il n’y a pas de place pour les arguments, et aucun point non plus (oui je suis un fataliste), donc je vais juste faire quelques commentaires comme s’ils étaient des faits. N’imaginez pas que j’ai un intérêt personnel dans la promotion d’un groupe au détriment des autres. J’ai 78, n’ont pas de descendants et pas de proches parents et ne s’identifient à aucun groupe politique, national ou religieux et considèrent ceux que j’appartiens par défaut aussi répugnant que tout le reste. Les parents sont les pires ennemis de la vie sur Terre et, compte tenu de la vue générale des choses, les femmes sont aussi violentes que les hommes quand on considère le fait que la violence des femmes (comme la plupart de celle faite par les hommes) se fait en grande partie au ralenti, à une distance dans le temps et l’espace et la plupart du temps effectuée par procuration -par leurs descendants et par les hommes. De plus en plus, les femmes portent des enfants, qu’elles aient un compagnon ou non et que l’effet d’empêcher une femme de se reproduire est en moyenne beaucoup plus important que d’arrêter un homme, car ils constituent le goulot d’étranglement reproducteur. On peut considérer que les gens et leur progéniture méritent richement toute la misère vient leur chemin et (à de rares exceptions près) les riches et les célèbres sont les pires délinquants. Meryl Streep ou Bill Gates ou J.K Rowling et chacun de leurs enfants peuvent détruire 50 tonnes de terre d’o re plus chaque année pendant des générations dans l’avenir, tandis qu’un fermier indien et son peut détruire 1 tonne. Si quelqu’un nie que c’est très bien, et à leurs descendants, je dis "Bienvenue à l’enfer sur Terre"(WTHOE). Aujourd’hui, l’accent est toujours mis sur les droits de l’homme, mais il est clair que si la civilisation doit avoir une chance, les responsabilités humaines doivent remplacer les droits de l’homme. Personne n’obtient des droits sans être un citoyen responsable et la première chose que cela signifie est la destruction de l’environnement minimal. La responsabilité la plus fondamentale n’est pas les enfants à moins que votre société vous demande de les produire. Une société ou un monde qui permet aux gens de se reproduire au hasard sera toujours exploité par des gènes égoïstes jusqu’à ce qu’il s’effondre (ou atteint un point où la vie est si horrible qu’il ne vaut pas la peine de vivre). Si la société continue à maintenir les droits de l’homme comme primaires, à leurs descendants, on peut dire avec confiance "WTHOE". Ceux qui souhaitent un cadre complet à jour pour le comportement humain de la vue moderne de deuxemssyst peuvent consulter mon livre 'The Logical Structure of Philosophy, Psychology, Mind and Language in Ludwig Wittgenstein and John Searle' 2nd ed (2019). Ceux qui s’intéressent à plus de mes écrits peuvent voir «Talking Monkeys --Philosophie, Psychologie, Science, Religion et Politique sur une planète condamnée --Articles et revues 2006-2019 3e ed (2019) et Suicidal Utopian Delusions in the 21st Century 4th ed (2019) et autres. (shrink)

Horwich donne une belle analyse de Wittgenstein (W) et est un érudit W de premier plan, mais à mon avis, ils sont tous en deçà d’une pleine appréciation, comme je l’explique longuement dans cet examen et beaucoup d’autres. Si l’on ne comprend pas W (et de préférence Searle aussi) alors je ne vois pas comment on pourrait avoir plus qu’une compréhension superficielle de la philosophie et de la pensée de l’ordre supérieur et donc de tout comportement complexe (psychologie, sociologie, (...) anthropologie, histoire, littérature, société). En un mot, W a démontré que lorsque vous avez montré comment une phrase est utilisée dans le contexte d’intérêt, il n’y a rien de plus à dire. Je vais commencer par quelques citations notables, puis donner ce que je pense sont les considérations minimales nécessaires pour comprendre Wittgenstein, la philosophie et le comportement humain. Tout d’abord, on pourrait noter que mettre "meta" en face de n’importe quel mot devrait être suspect. W a fait remarquer par exemple, que la métamathématique est mathématiques comme les autres. L’idée que nous pouvons sortir de la philosophie (c’est-à-dire la psychologie descriptive de la pensée de haut ordre) est elle-même une profonde confusion. Une autre irritation ici (et tout au long de l’écriture académique pour les 4 dernières décennies) est le sexisme linguistique inverse constant de «elle» et «la sienne» et «elle» ou «il / elle», etc, où «ils» et «leur» et «eux» ferait bien. De même, l’utilisation du mot Français «répertoire» où le «répertoire» anglais se portera plutôt bien. La lacune majeure est l’échec complet (bien que très commun) d’employer ce que je considère comme la vue extrêmement puissante et intuitive de deux systèmes de HOT et Searle cadre que j’ai décrit ci-dessus. C’est particulièrement poignant dans le chapitre sur le sens p111 et seq. (en particulier dans les notes de bas de page 2-7), où nous nageons dans l’eau très boueuse sans le cadre de l’automatisé vrai seul S1, propositionnelle dispositionnelle S2, COS etc. On peut également avoir une meilleure vue de l’intérieur et de l’extérieur en lisant par exemple, Johnston ou Budd (voir mes commentaires). Horwich fait cependant beaucoup de commentaires incisifs. J’ai particulièrement aimé son résumé de l’importation de la position anti-théorique de W sur p65. Il doit mettre davantage l’accent sur 'On Certainty', récemment l’objet de beaucoup d’efforts de Daniele Moyal- Sharrock, Coliva et d’autres et résumé dans mes récents articles. Horwich est de premier ordre et son travail vaut bien l’effort. On espère qu’il (et tout le monde) étudiera Searle et une certaine psychologie moderne ainsi que Hutto, Read, Hutchinson, Stern, Moyal-Sharrock, Stroll, Hacker et Baker, etc. pour atteindre une large vision moderne du comportement. La plupart de leurs papiers sont sur academia dot edu et philpapers dot org, mais pour PMS Hacker voir http : info dot sjc dot ox dot ac dot uk/ scr / hacker / DownloadPapers dot html. Il donne l’un des plus beaux résumés de l’endroit où une compréhension de Wittgenstein nous laisse que j’ai jamais vu. « Il ne doit y avoir aucune tentative d’expliquer notre activité linguistique/conceptuelle (PI 126) comme dans la réduction de l’arithmétique à la logique de Frege ; aucune tentative de lui donner des fondations épistémologiques (PI 124) comme dans les comptes basés sur le sens d’une connaissance a priori; aucune tentative de caractériser des formes idéalisées de celui-ci (PI 130) comme dans le sens logique; aucune tentative de réforme (PI 124, 132) comme dans la théorie de l’erreur de Mackie ou l’intuitionnisme de Dummett; aucune tentative de rationaliser (PI 133) comme dans le récit de Quine de l’existence; aucune tentative pour le rendre plus cohérent (PI 132) comme dans la réponse de Tarski aux paradoxes menteurs; et aucune tentative pour le rendre plus complet (PI 133) comme dans le règlement des questions d’identité personnelle pour des scénarios hypothétiques bizarres de « téléportation ». Enfin, permettez-moi de suggérer qu’avec la perspective que j’ai encouragée ici, W est au centre de la philosophie et de la psychologie contemporaines et n’est pas obscure, difficile ou non pertinente, mais scintillante, profonde et limpide et que de lui manquer est de manquer l’une des plus grandes aventures intellectuelles possibles. Ceux qui souhaitent un cadre complet à jour pour le comportement humain de la vue moderne de deuxemssyst peuvent consulter mon livre 'The Logical Structure of Philosophy, Psychology, Mind and Language in Ludwig Wittgenstein and John Searle' 2nd ed (2019). Ceux qui s’intéressent à plus de mes écrits peuvent voir «Talking Monkeys --Philosophie, Psychologie, Science, Religion et Politique sur une planète condamnée --Articles et revues 2006-2019 3e ed (2019) et Suicidal Utopian Delusions in the 21st Century 4th ed (2019) et autres. (shrink)

Diskusní článek věnovaný textu Nikola Balaš, „Kdo je tu v pasti?“ Teorie vědy / Theory of Science 41, č. 1 : 133–49.

Recenzní studie filosofického pojednání srovnávající posice Aristotela, T. Akvinského, D. Huma a I. Kanta ohledně účinné příčiny. Autor bere v úvahu také některé aspekty moderní vědy a argumenty analytické filosofie a srozumitelnými argumenty dospívá k obhajobě nutnosti principu kauzality. -/- Review article of the philosophical dissertation comparing Aristotle, Thomas, Hume, and Kant's conception of efficient cause. Arguments notes some aspects of modern science and contemporary analytic philosophy. Intelligible arguments comes to defending aprinciple of necessary causality.

Přibližně od druhé poloviny devadesátých let můžeme v sociálních vědách rozpoznat řadu tendencí, které nás opravňují hovořit o digitálním obratu v sociálněvědné praxi. Ačkoli důsledky digitalizace jsou pozorovatelné v mnoha oblastech sociálních věd, nejvýrazněji jsou zřejmě patrné ve znovuoživení očekávání spojovaných s tzv. dialogickým obratem a v diskusi rozpoutané kolem konceptu veřejné vědy. Tato studie vychází z kritického představení antologie a knihy-hypermédia Phillip VANNINI, Popularizing Research. Engaging New Genres, Media and Audiences. New York: Peter Lang 2012, 220 s.; Phillip VANNINI, (...) Popularizing Research [online]. 2012. Dostupné z: [cit. 4. 1. 2013], přičemž jejím cílem je zejména postižení souvislostí mezi digitálním a dialogickým obratem v sociálních vědách a vymezení vztahu těchto obratů ke konceptu veřejné vědy. (shrink)

Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí „účelu“ sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního pojetí sociální vědy. Veblenův klíčový (...) motiv „sebe-konfrontace“ společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem „využitelnosti“ vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy. (shrink)

Člověk se od jiných živočišných druhů odlišuje mnoha způsoby, k nejpodstatnějším z nichž patří rozum, jazyk a také schopnost řídit se pravidly. V tomto textu argumentuji, že je to především ta poslední schopnost, která je klíčová a bez které jsou ty další nepředstavitelné. Člověk je společenská bytost nejenom v tom smyslu, že žije ve společenstvích, ale i v tom, že tato společenství jsou strukturována složitým pletivem pravidel, která zásadním způsobem determinují modus vivendi lidí, kteří je tvoří, a v důsledku toho (...) determinují i člověka jako takového. Soustava pravidel může vytvořit jistý „vnitřní prostor" - to jest tato pravidla můžeme přijímat a tím vstoupit do tohoto prostoru, nebo je můžeme jenom zaznamenávat. Dialektika těchto dvou postojů nám umožňuje nahlédnout, že ač je normativní rozměr pro člověka jakožto společenskou bytost naprosto klíčový a těžko postižitelný běžnými vědeckými metodami „nezúčastněného pozorování", není tento normativní rozměr ničím esoterickým, něčím, co by bylo z hlediska vědy pochybné. (shrink)

En offrant une lecture croisée des travaux en sociologie portant sur le concept de charge mentale et des travaux en philosophie portant sur l’éthique critique du care, mon objectif dans cet article est de montrer que la charge mentale qui accompagne le travail de care dans la sphère domestique n’est pas problématique en soi du point de vue de la justice sociale et que c’est la division inégale de la responsabilité de ce dernier qui surcharge physiquement, mentalement et émotivement (...) ses pourvoyeuses puisque ces dernières se retrouvent à devoir prendre en charge les besoins des autres au détriment des leurs. Par conséquent, j’avance que la seule manière de rééquilibrer le poids de la charge mentale de façon à ce que celle-ci prenne la forme d’une sensibilité morale pour autrui et non d’une surcharge épuisante est, d’une part, de reconnaître la valeur centrale du travail de care dans nos vies et, d’autre part, de redistribuer sa prise en charge à travers l’ensemble de la société. (shrink)