Zkoumání je založeno na reflexi sémantického pojetí vědec- kých teorií Ronalda Giera. Gierova východiska a závěry jsou podrobeny kritice, na jejímž základě autor buduje svou vlastní variantu modelově založeného pojetí teorií. Hlavním cílem příspěvku je konceptualizace vztahu mezi principy a modely s důrazem na to, že tento vztah může zakládat dynamiku teorie, respektive posloupnosti teorií. Souhrnně bude v příspěvku prověřována řada tezí: 1) Základními prvky teorie jsou modely, které slouží jako nosiče principů. 2) Modely (...) hrají rozhodující roli při pojmové výstavbě teorie. 3) Modely artikulací principů odhalují poznatky, které ze samotných principů neplynou. 4) Principy mohou být někdy souhrnně definovány až poté, co existuje odpovídající množina modelů. 5) Nová teorie nastoupí ve chvíli, kdy je cluster nových modelů dostatečně komplexní a když si vědecké společenství ujasní, že tento nový cluster je založen na určité množině nových principů. (shrink)

Článek podává systematický kritický přehled o pojetí mechanismu v tzv. nové mechanistické filosofii. Nejdříve je popsán vznik a hlavní principy NMF. Je ukázáno, že NMF vznikla do značné míry jako kritická reakce na, do té doby převažující, logický empirismus. Dále jsou představeny hlavní definiční znaky mechanismu, které jsou po té jednotlivě rozebrány. Na závěr jsou diskutovány přednosti a omezení NMF. Je argumentováno, že NMF nabídla novou a realističtější perspektivu na způsob, jakým se věda dělá a jak se dochází k vědeckým (...) objevům. Má i konstruktivní preskriptivní charakter, neboť povzbuzuje vědce k přemýšlení o vysvětlení jevů prostřednictvím mechanismů. Na straně druhé, pro vysvětlení komplexních jevů jsou heuristiky dekompozice a lokalizace, které tvoří jádro „tradičního" mechanistického přístupu, pouze prvotními aproximacemi a je potřeba je doplňovat dalšími, dynamičtějšími přístupy. (shrink)

Stať se zabývá diskusemi o epistemologicko-metodologické roli simulací v soudobé vědě. Soustředí se nejprve na aktuálnost těchto diskusí v současné metodologii vědy a následně na její návaznost na určitou myšlenkovou tradici z osmdesátých let 20. století, kdy diskuse kolem modelování vyvolaly řadu otázek zpochybňujících tradiční pojmové distinkce, především mezi experimentem a teorií. Stať se přiklání v rámci těchto diskusí k názorům, které řadí simulace k novým a specifickým nástrojům vědy, jež také vyžadují novou a specifickou metodologii a epistemologické postavení. Pro (...) podporu této názorové pozice jsou uvedeny některé aktuální analýzy konkrétních příkladů simulací a jejich specifického postavení v moderní vědě. (shrink)

Autorka przedstawia analizę pojęcia wstrząsu jako kategorii estetycznej użytej przez Th. Adorno w kontekście niemożności odbioru muzyki nowej. Nawiązując do Filozofii nowej muzyki oraz Teorii estetycznej autorka wyznacza kilka sposobów opisu i rozumienia wstrząsu, jakie znaleźć można u Adorno. Przy okazji śledząc tok myślenia filozofa zadaje sobie pytanie o to, czy wstrząs, o którym pisze Adorno jest zasadniczo czymś negatywnym, czym też może autor widzi w tym, gwałtownym sposobie reakcji na muzykę nową – ratunek.

Studie má za cíl představit strukturu Hayekova evolucionismu. Argumentace postupuje v několika krocích: Východiskem je historicko- systematická expozice způsobu, jakým evoluční teorie ovlivnila Hayekovu filosofii, především s ohledem na periodizaci vývoje jeho myšlení a systematické odlišení explanans a explanandum v rámci jeho teorie vědy. Dále je rozebírán způsob, jakým Hayek rozvíjí svoji metodologii vědy. V této souvislosti je argumentováno ve prospěch teze, že Hayekovo pojetí metodologického dualismu je důsledkem ovlivnění evoluční teorií. Zároveň je evoluční teorie představena jako nástroj (...) vysvětlení, konkrétně pak tzv. vysvětlení vzorce. Následně je představeno Hayekovo pojetí společnosti v kontextu kulturní evoluce. Společnost je interpretována jako řád jednání a je kladen důraz na Hayekovo vnímání společnosti jako řádu vyvíjejícího se společně s lidskou myslí. Na základě těchto předpokladů je v poslední části rozvinuto Hayekovo pojetí mysli. Toto pojetí vychází z konekcionistické pozice. Dále argumentuji proti tradičnímu pohledu na Hayekovu filosofii jako rozvíjení Kantovy filosofie. Závěr rekapituluje základní body Hayekova evolucionismu. (shrink)

Konserwatywni przeciwnicy prowadzenia badań naukowych na ludzkich embrionach argumentują, że od momentu poczęcia mają one status moralny równy statusowi ludzi dorosłych: zarodki mają takie samo prawo do życia jak dorośli. W artykule przedstawiam oryginalną argumentację za tym stanowiskiem, której źródła można znaleźć w XVII-wiecznej teologii moralnej i współczesnej teorii decyzji. Argumentacja ta nie odwołuje się do statusu ontologicznego embrionów, ale do pewnego typu rozumowania praktycznego na temat tego, co należy robić w rozmaitych sytuacjach niepewności. Na pierwszy rzut oka wydaje się (...) ona wzmacniać stanowisko konserwatywne, ponieważ nie zależy od kontrowersyjnych metafizycznych założeń na temat statusu zarodków czy kwestii ich potencjalności. W artykule pokażę jednak, że argumentacja ta obarczona jest poważnymi wadami, które sprawiają, że nie da się jej zastosować do uzasadnienia sprzeciwu wobec moralnej czy prawnej dopuszczalności np. badań na zarodkowych komórkach macierzystych. (shrink)

Lidská práva jsou v současné době předmětem řady komplexních otázek, které jsou politické, sociální či právní povahy. Abychom na otázky mohli smysluplně odpovídat, musíme brát ohled i na obecnější filosofické souvislosti a mít jasnější představu o tom, co lidská práva jsou a na jakých základech stojí. V předkládaném textu si klademe otázku, zdali máme v současné době k dispozici plně filosoficky fundovanou koncepci založení a legitimizace lidských práv. Předkládáme postupně různé současné přístupy, které jsou kandidáty na řešení tohoto problému a (...) přinášíme jejich kritické zhodnocení. Východiskem je pro nás představa lidských práv jako evidentních pravd a od ní odvozené přístupy zakládající je na racionální či emocionální evidenci. Dále se věnujeme možnosti náboženského založení lidských práv, přístupům přirozenoprávním, utilitaristickým a koncepcím vycházejícím z pojmu důstojnosti. Stručně jsou zmíněny i některé další související teorie a historický kontext analyzovaných pojetí. V závěru na položenou otázku odpovídáme, že zcela uspokojivá filosofická teorie lidských práv stále není k dispozici, a přinášíme také vlastní doporučení pro řešení předložených problémů zkoumaných teorií. (shrink)

Obliczeniowa teoria umysłu wywarła znaczący wpływ na kształt współczesnej filozofii zajmującej się tym fenomenem. Dopuszczenie możliwości algorytmizacji ludzkich procesów umysłowych pociąga za sobą konsekwencje zarówno w postrzeganiu umysłu pod kątem funkcjonalnym, jak i treściowym. Generuje to również pytanie o naturę tychże procesów. Odradza się tym samym znany z tradycji filozofii kontynentalnej problem relacji ciało-umysł. Odrzucenie kartezjańskiego dualizmu doprowadziło wielu przedstawicieli kognitywnego nurtu do przeświadczenia, że źródeł naszych treści mentalnych poszukiwać należy w procesach zachodzących w mózgu. Celem artykułu jest analiza argumentów (...) adwersarzy obliczeniowej teorii, ze szczególnym uwzględnieniem ich konsekwencji dla programu wyjaśniania fenomenu umysłu w zgodzie z paradygmatem materialistycznym. (shrink)

The paper addresses some of the aspects of the neo-Aristotelian concept of good on the basis of Martha Nussbaum’s capabilities approach. The author’s general thesis is that the idea of good organizes its normativity along two vectors pointed towards nature and emancipation, which are interlinked, that is — the normativity of the good is always organized by both of them and it is inappropriate to refer to one of them only. This fault is made, the author believes, by Nussbaum who (...) does not offer enough resources to establish a sound naturalistic evaluative standard in her theory. To address this issue the author starts by discussing the capabilities approach as a form of the concept of good and proceeds by analysing Nussbaum’s view on family as an exemplar of the inadequacies of the approach. (shrink)

W niniejszym opracowaniu zamierzam zwrócić uwagę na powiązanie roszczenia uniwersalności z potrzebą dostosowywania formułowanych standardów do odmiennych i zmiennych warunków życia, a następnie zidentyfikować rozstrzygnięcia filozoficzne skorelowane z uznaniem takiego powiązania. Akcent zamierzam przy tym położyć na problematykę metaaksjologiczną, dotyczącą nie tyle tego, jakie wartości zostały uznane, ale tego, jak uznane wartości są ugruntowane, co nie jest bez znaczenia dla określenia sposobów ich poznawania i ustalania. Rozstrzygnięcia te, jako zawarte m. in. w artykule 1, okazują się jednocześnie należeć do przyjętych (...) w Deklaracji fundamentalnych rozstrzygnięć filozoficznych w ogóle. (shrink)

Petrus Nigri (Schwarz) se narodil západočeské Kadani (něm. Kaaden) kolem roku 1435 a spolu se svými třemi bratry vstoupil v Německu do dominikánského řádu. Během svého studia prošel velkou část Evropy (Německo, Itálii, Španělsko, Čechy a Maďarsko) a nakonec se stal rektorem generálního studia v Budíně (1481). Obecně je znám spíše jako význačný středověký hebraista. Do dějin filosofie se zapsal zvláště jako autor Clipeus thomsitarum (před r. 1474), což je filosofický komentář na Porfýriův Úvod (Isagoge) a na aristotelovské Kategorie, formou (...) otázek. Třebaže Nigriho práce není originální, představuje v zaalpských zemích významnou recepci pojetí pomyslného jsoucna (Clipeus, část I, ot. 3-4) tak, jak ho koncipoval Hervaeus Natalis († 1323) ve svém traktátu De secundis intentionisbus. -/- Petrus Nigri (Peter Schwarz, born in Kadaň/Kaaden before 1435, died in Buda 1483), is author of Clipeus thomistarum (printed 1481), a philosophical commentary on Porphyry's Introduction (Isagoge), and on Aristotle's Categories in the form of questions. While Nigri's discussion of the concept of being of reason (Clipeus thomistarum, part I, qq. 3-4) is not original, his work is important for contributing to this concept’s reception, and with it the teaching of Hervaeus Natalis (died 1323) in his treatise De secundis intentionibus, in the transalpine countries. Being of reason (ens rationis) is conceived as not a categorial being, nor is it an intellectual operation, nor is it caused, but is only identifiable by the human intellect. Nigri's being of reason has no subjective existence, but only an objective character, which differs both from categorial being and from mere nothingness. (shrink)

Библиогр.: с. 190-206.В настоящей книге мы стремились обрисовать контуры нормативной модели смены фундаментальных научных теорий продемонстрировать эффективность ее применения на примере перехода «Лоренц – Эйнштейн». Нелишне еще раз подчеркнуть, что ни сама модель, ни задаваемые ей теоретические реконструкции ни в коей мере не являются окончательными. Единственное, на что претендует автор, – это лишь на то, что они лучше – в определенных аспектах – предложенных к настоящему времени моделей и реконструкций. Поэтому не только нельзя констатировать, что все проблемы – методологического и (...) историко-научного характера (даже сформулированные в начале данного исследования) – полностью и окончательно решены. Напротив, предлагаемая концепция ставит (а иногда по-новому формулирует) ряд сложных и интеречных задач. Перечислим вкратце некоторые из них. Во-первых, желательно выяснить, насколько данная концепция является универсальной, уточнить область ее применимости. Может ли она претендовать на реконструкцию всех процессов смены в истории физики, и если не может, то каких именно? Ответ на последний вопрос представляет для модели исключительный интерес, поскольку он может указать на возможные направления ее дальнейшего совершенствования. Скажем, способна ли наша концепция дать достаточно адекватные описания переходов «Птолемей – Коперник» или «Аристотель – Галилей – Ньютон»? Далее, применима ли наша модель к развитию других естественных наук, скажем, к историям химии и биологии? Может ли она описать переходы «Пристли – Лавуазье» или «Ламарк – Дарвин»? Во-вторых, как «работает» модель в современной физике? Способна ли она указать определенные направления крайне актуального сейчас синтеза общей теории относительности и квантовой теории поля? Некоторые попытки (см., например, Нугаев, 1987) обнадеживают, но до реальных результатов еще далеко. В-третьих, реконструкция научной революциив физике в начале XX века также ставит не меньше проблем чем решает. Несмотря на то, она ориентирует исследователей на единое, целостное рассмотрение двух рассматривавшихся, как правило, изолированно, научных революций – квантовой и релятивистской – встает вопрос о более детальном рассмотрении взаимодействия «эйнштейновской» и «боровской» программ. Дальнейшее продвижение в этом направлении предполагает рассмотрение, возможно, под новым углом зрения, истории становления квантовой механики начиная с 20-х годов. И, наконец, последней (отнюдь не по важности) является проблема взаимодействия когнитивных и социальных факторов в процессе смены фундаментальных теорий. Иногда отказ от стандартной гипотетико-дедуктивной интерпретации естественнонауч-ной теории (см. подробнее введение) воспринимается как свидетельство в пользу так называемой «сильной программы» социологии науки, сформулированной Д. Блуром, с. Барнсом и др. (см., например, обзор «Современная западная социология науки», 1988). С точки зрения сторонников этой программы, движущие силы развития научного познания определяются не внутренними факторами развития науки, а ее социокультурным окружением. Именно последнее оказывает решающее влияние на смену фундаментальных теорий. Например, согласно работе американского историка науки П. Формана «Веймарская культура, причинность и квантовая теория», причиной перехода от классической механики к квантовой было распространение среди немецких физиков экзистенциалистской « философии жизни», характеризующейся антагонизмом к рациональности. Одним из каналов, через который индетерминистские настроения «проникали» в среду немецких ученых, была философия Шпенглера (см. подробнее Мамчур, 1987). Как справедливо (там же) отмечает Е. А. Мамчур, необходимо проводить различие между социальной природой познания, его социокультурной обусловленностью и социокультурной детермина-цией. Концепция социальной природы познания – важнейший принцип гносеологии: подлинным субъктом познания является все человеческое общество. Согласно тезису о социокультурной обусловленности познания, разделяемому подавляющим большинством исследователей (см., например, Бляхер и Волынская, 1976; Казютинский, 1979; Карпинская, 1980; Кузнецова, 1984; Пахомов, 1985 и др.), социокультурные факторы через философию, картину мира, идеалы научного познания оказывают определенное влияние на процесс научного познания. Но тезис о социокультурной детерминации требует, чтобы социокультурные факторы определяли саму внутреннюю логику развития науки и, как таковой, вызывает определенные трудности в интерпретации различных периодов развития науки (подробнее см. Мамчур, 1987). (shrink)

The paper deals with the methodological clash between idealism and anti-idealism in political philosophy, and highlights its importance for public reason (PR) and public justification (PJ) theorising. Upon reviewing the broader context which harks back to Rawls’s notion of a realistic utopia, we focus on two major recent contributions to the debate in the work of David Estlund (the prototypical utopian) and Gerald Gaus (the cautious anti-utopian). While Estlund presents a powerful case on behalf of ideal theorising, claiming that motivational (...) incapacity and other non-ideal features of “human nature” – the so-called bad facts – do not normally refute the desirability of highly utopian theories of justice, we show that Gaus is correct in stressing the importance of feasibility considerations, including empirical knowledge about human societies. Because moral disagreement is to be expected even among cognitively and morally excellent reasoners, we argue that Estlund’s search for Truth about justice must idealise away normative diversity as just another bad fact. This methodological dispute has important ramifications for current debates about PR and PJ as the grounds of liberal legitimacy. Because consensual approaches rely on strong idealisation which results in exclusion of numerous comprehensive doctrines from consideration, we conclude that convergence-based liberal political theory has distinct advantage as regards exploiting normative diversity to the advantage of everyone. (shrink)

In this article we address the question of individual identity and its place – or rather omission – in contemporary discussions about the cosmopolitan extension of liberalism as the dominant political theory. The article is divided into two parts. In the first part we show that if we consistently emphasise the complementarity of the “inner” and “outer” identity of a person, which is essential to liberalism from its very beginnings, then a fundamental flaw in the liberal cosmopolitan project becomes apparent. (...) This is the underestimation of the indispensability of an unambiguously determined public framework which will fix and enforce liberal principles and values in a comprehensible way. Such a framework for liberalism was always the political community and then, above all, the modern state, in which the liberal identity could then be realised. The discussion in this part of the article prepares the ground for an examination, in the second part, of a dilemma which cosmopolitan liberalism must face. In the second part we argue that the attempt to tackle the given problem presents liberals with the following dilemma: either it is necessary to plead for the institution of a global political authority (a “world state”), or to give up the belief that fundamental liberal principles and values can be realised to a global extent. We show, at the same time, that because of the character and ambitions of the cosmopolitan project, the promise of plural identities and multi­centred law cannot be relied upon. By way of conclusion we then ask what is the price of the realisation of cosmopolitan liberal ideals. -/- NOTE: This is a two-part article (in Czech). For download here is the first part; please see the link below for the second part as well. (shrink)

Evidențierea și compararea principalelor teorii cauzale ale referinței pentru nume proprii, și propunerea unei noi abordări pe baza analogiei lanțului cauzal al referinței cu lanțul de blocuri din tehnologia blockchain și teoria narativă a lui Paul Ricœur. După o scurtă Introducere în care trec în revistă tipurile de propoziții din conceptul de lumi posibile, și o prezentare generală a teoriei în Teoria cauzală a referinței, prezint teoria cauzală inițială a referinței propusă de Saul Kripke, apoi două teorii cauzale hibride dezvoltate (...) de Gareth Evans și Michael Devitt. În secțiunea Blockchain și arborele cauzal al referinței prezint ideea dezvoltării unei noi teorii cauzale a referinței pentru nume proprii printr-un arbore cauzal al referinței. În Concluzii vorbesc despre dezvoltarea ulterioară a modurilor în care termenii referențiali s-ar putea referi la anumite obiecte și indivizi, principalele critici ale teoriilor cauzale, și sugestii de dezvoltare pe viitor. -/- CUPRINS: -/- Abstract Introducere 1. Teoria cauzală a referinței 2. Saul Kripke 3. Gareth Evans 4. Michael Devitt 5. Blockchain și arborele cauzal al referinței Concluzii Bibliografie -/- DOI: 10.13140/RG.2.2.23906.89289. (shrink)

The article presents Martin Heidegger’s early conception of foundational questions of logic and science. It focuses on their treatment in the Introduction to Phenomenological Research. Presenting the conception of phenomenon, perception, language/speech, noun and verb, proposition and deceit, the article shows the fundamental idea of facticity of speaking as the ground of these questions. It uses ideas of existence, fact and time to a-chieve the result. The impact on the most famous early book by Martin Heidegger is also considered.

Debata o tzv. „Novém Humovi“ byla v posledních desetiletích dominantním tématem humovské interpretace. James Hill ve svém příspěvku v tomto časopise podporuje hlavní požadavek „novohumovců“, který vymezuje Huma jako epistemologického skeptika a ontologického realistu. Vůči tomuto pojetí máme několik výhrad. Některé se týkají nejasností v definici realismu a celkově i smysluplnosti projektu „Nový Hume“. Některé se týkají konkrétních Hillových argumentů zaměřených na Humovy Dialogy a především jeho tvrzení, že v tomto díle lze nalézt další důkaz Humova realismu.

Nu cu foarte mult timp în urmă, grupul de teorie socială şi politică din cadrul proiectului POSDRU 89/1.5/S/56815 „Societatea bazată pe cunoaştere-cercetări, dezbateri, perspective”, a publicat, tot la editura Institutul European, lucrarea Concepte şi teorii social-politice. Volumul de faţă reprezintă un nou pas al grupului nostru de lucru în realizarea proiectului inaugurat prin publicarea acelei lucrări. Este vorba, reamintesc, despre proiectul elaborării unor volume care să-i ajute pe cei interesaţi în iniţierea (lor sau a altora) în teoria (şi în special (...) filosofia) politică, mai ales în dezvoltările sale conceptuale, argumentative şi problematologice recente. Desigur, nu am intenţionat în mod expres ca aceste volume să fie utile doar în această direcţie. Speranţa noastră a fost, dimpotrivă, ca ele să fie interesante şi pentru cercetătorii cu experienţă în investigarea şi dezbaterea temelor abordate în cadrul lor, mai ales pentru că unele capitole prezintă idei, argumente sau perspective originale, care, credem noi, merită atenţia critică a comunităţii cercetătorilor români. Menirea lor fundamentală rămâne totuşi, în intenţia noastră, cea introductivă. Aşa cum recunoşteam în cuvântul său înainte, Concepte şi teorii socialpolitice nu este deloc un volum exhaustiv. Teorii şi ideologii politice reprezintă, în bună măsură, şi o încercare de a compensa cumva acest „defect” al volumului în cauză. Desigur, nici publicarea lui nu ne permite să susţinem că am atins obiectivul oferirii unei introduceri cât mai complete în teoria/filosofia politică actuală. Deşi Teorii şi ideologii politice prezintă câteva dintre cele mai importante teorii sau ideologii politice contemporane, există multe altele care nu sunt prezentate (sau cel puţin nu sunt prezentate atât de detaliat pe cât ar fi meritat) între paginile sale. Mă refer aici, spre exemplu, la libertarianism, comunitarianism, cosmopolitism sau capabilism (ca teorie a dezvoltării umane). Ne consolăm însă în baza a trei argumente. Unul este acela că, aşa cum se poate observa cu uşurinţă din cuprinsul său, cartea de faţă prezintă totuşi un număr important dintre principalele teorii şi ideologii politice recente (unele dintre ele pentru prima dată în literatura românească de specialitate). Al doilea este acela că unele dintre teoriile sau ideologiile politice care nu sunt abordate aici au beneficiat deja de prezentări competente şi atente la noi (unele dintre ele chiar în Concepte şi teorii social-politice). În sfârşit, al treilea argument este acela că sperăm cu toţii că prezentul volum nu reprezintă ultimul nostru pas în realizarea obiectivului menţionat în debutul acestei intervenţii. Sperăm, altfel spus, să putem prezenta acele teorii sau ideologii politice care nu şi-au găsit locul între paginile lui sau ale celui precedent cu o altă ocazie. Ţin să precizez însă că volumul pe care îl introduc prin această intervenţie nu este întrutotul o continuare a celui precedent, deşi între ele există, desigur, destule afinităţi, relaţii şi continuităţi tematice. Mai exact, el nu ar putea fi descris totalmente neproblematic ca reprezentând „al doilea tom” al volumului Concepte şi teorii social-politice. Titlul său este menit să indice acest lucru. Dacă lucrarea anterioară era centrată pe prezentarea unora dintre principalele concepte ale teoriei/filosofiei social-politice contemporane, cartea de faţă prezintă câteva dintre principalele teorii sau ideologii dezvoltate şi apărate de politologii, filosofii, economiştii sau „ideologii” politici contemporani. Nici de această dată nu voi încerca să rezum principalele idei expuse sau metodologii utilizate de către autori în prezentarea teoriilor sau ideologiilor politice care se regăsesc între paginile ce urmează. Temeiul meu este acelaşi: acolo unde au considerat că este cazul, autorii capitolelor şi-au rezumat ei înşişi ideile prezentate sau/şi metodologiile utilizate. În plus, cititorul interesat să-şi facă o idee prealabilă despre conţinutul ideatic şi problematologic al cărţii dispune de un rezumat al ei (în limbile engleză şi franceză) în finalul său. În consecinţă, mă voi mulţumi să închei doar prin a exprima încă o dată speranţa noastră că această carte se va dovedi utilă celor cărora li se adresează cu preponderenţă. Sperăm, în alte cuvinte, ca ea să le fie de ajutor în înţelegerea şi evaluarea adecvată a teoriilor şi ideologiilor pe care le prezintă. Şi mai important, sperăm că ea îi va stimula să caute să aprofundeze cercetarea acestor teorii şi ideologii şi – mai ales – să iniţieze propriile investigaţii sistematice şi riguroase în această privinţă. Dezvoltarea politologiei şi a filosofiei politice în spaţiul românesc, ca să nu mai vorbim despre clarificarea şi fundamentarea cât mai completă şi adecvată a opţiunilor ideologice ale partidelor politice din România, au nevoie de acest lucru. (shrink)

Teoriile descriptiviste au încercat să elimine anumite contradicții logice dacă numele erau considerate descrieri definite. Kripke a respins valabilitatea acestor teoriile descriptiviste argumentând că nu este nevoie de o descriere unică a identității, se pot utiliza descrieri identificatoare chiar dacă referința nu a fost identificată corect, și o descriere (spre deosebire de un nume) nu poate funcționa ca indicator rigid. Ulterior, teoriile descriptiviste au extins această idee a descrierii definite la un set de descrieri sau o medie ponderată a acestor (...) descrieri. DOI: 10.13140/RG.2.2.25776.00009. (shrink)

Teoreticienii au formulat un set de criterii fundamentale pe care orice teorie a gravitației ar trebui să le satisfacă, două pur teoretice și două care se bazează pe dovezi experimentale. Astfel, o teorie trebuie să fie: 1. completă (capabilă să analizeze din "primele principii" rezultatul oricărui experiment de interes); 2. auto-consistentă (predicția sa pentru rezultatul fiecărui experiment trebuie să fie unică); 3. relativistă (la limită când se neglijează gravitația în comparație cu alte interacțiuni fizice, legile non-gravitaționale ale fizicii trebuie să (...) se reducă la legile relativității speciale); 4. cu limita newtoniană corectă (în limitele câmpurilor gravitaționale slabe și ale mișcărilor lente, trebuie să reproducă legile lui Newton). DOI: 10.13140/RG.2.2.22012.90244. (shrink)

C. Howson’s probabilistic logic as a comprehensive methodological account of scientific inference, which avoids Hume’s inductive skepticism, is discussed against the background of the latter’s quantitative theory of money. Hume’s theory leads to two causal accounts that may appear to be contradictory. As the more general one suggests neutrality of money, while the more descriptive attributes causal influence to specie-flow mechanism of money. The former is grounded by a counterfactual reasoning. The discussion of recent examples of bayesian counterfactual models leads (...) to the conclusion that despite the possibility of a uniform account of Hume’s theory of money, it seems beyond the scope of the Bayesian probabilistic logic offered by Howson. (shrink)

Pe parcursul anului trecut, la Institutul de Cercetări Economice şi Sociale „Gheorghe Zane” din Iaşi, a avut loc workshopul „Concepte şi argumente în filosofia social-politică. Interpretări şi dezbateri”. Workshopul s-a desfăşurat în cadrul proiectului POSDRU „Societatea bazată pe cunoaştere: cercetări, dezbateri, perspective”. Cartea de faţă este principalul rezultat al acestui workshop. Ea a fost gândită şi propusă spre publicare în primul rând din speranţa că va fi utilă celor care doresc să se iniţieze – sau celor care încearcă să-i iniţieze (...) pe alţii – în teoria şi filosofia social-politică (mai ales cea contemporană). Aceasta cu atât mai mult cu cât, la noi, lucrările de acest tip (fie semnate de autori români, fie traduceri) sunt încă destul de rare. Mă refer aici la lucrările care acordă o atenţie specială (şi) filosofiei politice (teoriei politice normative), nu doar ştiinţei politice sau politologiei (teoriei politice empirice). Dacă cele din urmă apar din ce în ce mai frecvent în ultima vreme, cele dintâi rămân, din păcate, foarte puţine, chiar insuficiente. Cartea nu este nici pe departe una exhaustivă. În ciuda acestui „defect”, cred că ea îşi poate îndeplini totuşi obiectivul fundamental, fie şi numai pentru că oferă analize, prezentări şi comentarii despre câteva dintre cele mai importante concepte şi teorii din teoria socială şi politică recentă. Mai mult, în cadrul ei sunt discutate inclusiv unele concepte sau/şi teorii încă puţin analizate la noi (precum „multiculturalismul”, „dreptatea socială”, „genul” sau „democraţia deliberativă”). Se obişnuieşte uneori ca autorul introducerii unui volum de acest tip să prezinte în rezumat şi principalele idei apărate sau/şi metodologii utilizate de autorii fiecăruia dintre capitole. Eu nu voi face acest lucru. Motivul? Aş risca să fiu redundant, de vreme ce astfel de precizări şi rezumate au fost deja realizate de autorii volumului, chiar în debutul capitolelor pe care le semnează. Acestea fiind spuse, ţin să mai evidenţiez doar un singur lucru: aşa cum se va observa cu siguranţă, multe dintre capitolele lucrării nu sunt simple texte introductive (deşi au, fără îndoială, şi o astfel de dimensiune). Altfel spus, autorii acestor capitole nu s-au mulţumit să prezinte doar ideile, argumentele sau teoriile altor autori (şi în special ale celor consideraţi de referinţă) în problemele pe care le analizează. De multe ori, ei prezintă, dimpotrivă, şi idei, opinii, interpretări, argumente, perspective sau chiar teorii ori măcar „semiteorii” proprii asupra conceptelor şi problemelor pe care le abordează. Acest lucru nu ar trebui să fie surprinzător. Pentru fiecare dintre autorii capitolelor din acest volum, conceptele şi problemele pe care le prezintă aici constituie o preocupare sistematică şi constantă, dacă nu chiar preocuparea lor fundamentală, cel puţin în ultimii ani. De altfel, cel puţin în România, preocupările şi contribuţiile în domeniu ale multora dintre ei sunt deja cunoscute şi comentate, fie şi doar în cercul restrâns al specialiştilor şi al celor interesaţi de teoria social-politică. (shrink)

XENOLOGY AND XENOTOPOGRAPHY OF BERNHARD WALDENFELS The paper strives to adapt Bernhard Waldenfels’ xenology and so called ‘xenotopography’ for the philosophico-literary studies in fantastic world-building with a special concern of the ‘portal-quest’ model of fantasy and SF. Following Waldenfel’s remarks on the nature of post- Husserlian diastasis of our world [Heimwelt] and otherworld [Fremdwelt] and acknowledging the consequences of allocating one’s attitude towards the otherness in the symbolical borderland [‘sphere of intermonde’] in between, it is examined whether such a model (...) can occur in the fantastic literature and what may be the consequence of xenotopographic reconsideration of its basic ontological premises. Additionally, the article offers an original xenotopograpfic model of worldbuilding which addresses three carefully chosen case studies of fantastic worlds from Orson Scott Card’s Ender’s Game tetralogy, Neil Gaiman’s Stardust and George R. R. Martin’s The Song of Ice and Fire. In the end, it is suggested that hitherto presented xenotopography gravely inspired a postmodern shift in the genres of fantasy and SF which results in more ethically conscious representations of the otherness and even more concise and alien comprehensive world-building. (shrink)

Studie poukazuje na tři základní slabiny současného českého diskurzu o kolapsech komplexních společností, jehož předním mluvčím se stal egyptolog Miroslav Bárta. Zaprvé nedošlo k vyrovnání s absencí vědeckého konsenzu ohledně determinantů historického vývoje a teorii, která by poskytla jednotící rámec pro zařazení a interpretaci konkrétních prediktorů kolapsu, byla věnována jen minimální pozornost. Zadruhé nebyla podána jasná odpověď na otázku, která společenská struktura je při studiu kolapsu vlastně předmětem zkoumání, přestože se volné přechody mezi rovinami kultur, států a civilizací nejeví z (...) analytického hlediska možné. Zatřetí se řada navržených prediktorů kolapsu ukazuje už při zběžném ohledání jako zásadně problematická. Studie dochází k závěru, že současný stav poznání problematiky kolapsů komplexních společností neospravedlňuje vyslovování žádných vědecky podložených predikcí, které by mohly být zdrojem pragmatické legitimizace pro společenské a humanitní vědy. (shrink)

The aim of the paper is to discuss primarily the epistemological theory of reflection as seen by Heinrich Rickert, the main representative of Neo-Kantianism Baden School. The most important arguments put forward by Rickert against taking the cognition as a reflection of the reality are being analysed. Rickert’s standpoint turns out to be moderate. He argues against the transcendental theory of reflection, but does not reject the idea of reflection as a model of cognition and takes the immanent theory of (...) reflection as relatively justified. The paper contains also a discussion of the standpoint of another representative of Baden School, Emil Lask, who has rejected the theory of reflection in favour of the after-image theory. (shrink)

The notion of so-called "postulated ontology" appears in the context of a well- -known thesis of the underdetermination of scientific theories by empirical data. It is argued in the paper, that the conviction of the existence of some kind of relation between a given theory and ontological ideas can be derived from this thesis, regardless of its particular form. Therefore, certain solutions to classical philosophical questions can be obtained, in principle, by careful inspection of scientific achievements. However, if the thesis (...) of underdetermination holds, such philosophical solutions are not imposed by science itself. In order to arrive at some kind of ontology based on science, it seems necessary to accept certain philosophical presuppositions in the first place. This, and the fact that scientific theories change in time show that although such a kind of ontology is possible, and perhaps desirable, it can never be ultimate. (shrink)

In his theory of thought style and thought collective, Ludwik Fleck states that every act of cognition is associated with the past of a given eld of science and de‐ eply rooted in the cultural context. He also points out that the way of thinking of all exploring individuals is determined by their past and the past of the eld of knowledge, which is the object of cognition. The individuals are not autonomous; they constitute a part of a certain thought (...) collective, and they are greatly dependent on it. The objective of this article is to nd out whether Ludwik Fleck’s theory can be used to explain religious phenomena and describe the structures of religious groups. The rst part of the article presents the arguments against the existence of an objective picture of the religious reality. Moreover, the author tries to prove the thesis, which assumes that every cognition and every religious experience are of a social na‐ ture. The second part is devoted to the analysis of the structure of religious groups understood as thought collectives. The third part of the article concerns the inadequacy of thought styles. The author also attempts to answer the question of whether the adoption of the proposed assumptions allows for one to enter into disputes over religious matters. (shrink)

In 'The Work of Music and the Problem of Its Identity' by Roman Ingarden we are presented with a philosophical theory of the structure of the musical work. The author includes melody, rhythm and harmony among the primary elements of the musical work while dynamics, tempo and colouration (sonoristics) are classified as its secondary elements. The elements designated by the score constitute a schematic prescription for creating a particular work. Still, the scheme also includes numerous gaps and indeterminacies which can (...) be filled in only through performance which makes the work an individualized concretum. However, it is puzzling why the list of the elements of the musical work does not include articulation. In this article I claim that the absence of articulation in the theory of the structure of the musical work indicates its omnipresence, thus the broader we understand the term articulation, the better it penetrates into the remaining elements of the musical work, preserving its distinctiveness at the same time. (shrink)

Discussions in contemporary epistemology are burdened with confusions about the terms “rational”, “rationality” and their antonyms. In economy, for an agent to be rational simply means to satisfy the Bayesian probability axioms, but the situation in philosophy is much more complicated. Two kinds of rationality are usually distinguished. Epistemic rationality is an ability to achieve justified and true beliefs, whereas instrumental rationality is a capacity to act in accordance with one’s own interests. This division cleared the way to contemplation about (...) rational irrationality, which is the case when an acceptance of epistemically unwarranted beliefs may increase instrumental profit for an individual. In my article, I will criticize this approach. The proponents of rational irrationality 1) misunderstand the primacy of epistemic rationality over instrumental one; 2) underestimate social nature of normative terms; and 3) misinterpret the evolution of human cognition. I will illustrate my conclusions with an example from applied epistemology – conspiracy theories. It is misleading and disparaging to use the term “rational” in relation to sets of unjustified beliefs that are based on conspiratorial ideation. If philosophers cannot make their ideas on rationality clear, it might be better to leave out rationality completely from the epistemological discourse. (shrink)

It causes many difficulties for jurisprudence to define the notion of judicial activism. At the very beginning it had rather a journalistic character, but but over time it has become a serious charge against these judges who act on the basis of their vision of what the law ought to be like rather than what it actually is like. On the ground of the polish legal theory the echoes of the dispute about judicial activism are reflected in the discussions about (...) the nature of legal interpretation. Transposing the problem of activism into the problem of interpretation allows the use of analysis tools that were previously unavailable. One of these tools are concepts emerged on the neopragmatist philosophy of Stanley Fish. Fish tries to describe the nature of the interpretation in the context of reader-response criticism and the concept of interpretive communities. Application of Fish's philosophy in the field of legal theory provides constructive conclusions about the concepts of judicial activism and judicial law-making. (shrink)

Celem artykułu jest porównanie koncepcji poznania Ernsta Cassirera i Nelsona Goodmana, których łączy odrzucenie idei poznania jako odbicia rzeczywistości i przyjęcie koncepcji przekształcania. Owo przekształcanie nie jest całkowitym przeciwieństwem odbicia, lecz jego poszerzeniem w taki sposób, że poznanie oznacza zarówno twórcze wytwarzanie, jak i odtwórcze odbicie. Tym samym zniesiona zostaje tradycyjna epistemologiczna dychotomia: konstruowanie – odkrywanie. Wspólną dla obu filozofów przesłankę stanowi odrzucenie prymatu faktów i danych zmysłowych, a konsekwencją poszerzonej koncepcji poznania jest zaś dla nich irrealistyczna koncepcja reprezentacji symbolicznej. (...) W artykule omówiono najważniejsze podobieństwa i różnice w poglądach tych dwóch myślicieli. (shrink)

A few years ago, Krzysztof Czerniawski published the book Three Ver- sions of the Epistemic Theory of Truth: Dummett, Putnam, Wright. It at- tracted my attention, as while there are many works which are concerned with the philosophical problem of truth, there are just a few compara- tive studies of different ideas concerning the theory of truth. The author in question focuses on the so-called Epistemic Theory of Truth, which as- sumes, according to the characterization of Wolfgang Künne, that being (...) true depends to some extent on our judgement. It is clear that many other philosophers have understood truth in similar terms: e.g. Pierce, Brenta- no and Neurath. However, Czerniawski concentrates on the most recent history of the Epistemic Theory, and does not seek to take account of the philosophies of either Habermas or Gadamer, whose ideas on truth stand in a somewhat more complex relationship both to this line of development and to the analytical tradition from which it has mostly emerged. Thus, he chooses Michael Dummett, Hilary Putnam and Crispin Wright—three analytical philosophers who have significantly contributed to the devel- opment of “epistemic” approaches to the problem of truth. (shrink)

Článek ukazuje pohled na utváření novověké koncepce pokroku v dílech Bernarda Le Boviera de Fontenelle. Idea pokroku byla poprvé přesně zformulována právě ve Fontenellových pracích. Podnětem pro Fontenellovy úvahy byla intelektuální debata querelle des anciens et des modernes. Tato diskuze měla rozhodnout o nadřazenosti novověku nad antikou nebo naopak. Fontenelle se debaty účastnil a závěry, k nimž došel, dovršily jeho teorii pokroku, jíž se věnoval nejen téměř ve všech pracích, ale též ve chvalořečích.

Tzv. portmannismus je specifický, v biologii kořenící myšlenkový směr, jehož dosah je v současné době omezen převážně na české země. Řada knižních, časopiseckých a popularizačních prací dokazuje, že na platformě Portmannových myšlenek vznikla v Čechách specifická a originální myšlenková škola. Portmann uznával Darwinovu teorii, upozorňoval však na množství jevů, které si žádají interpretaci sahající za rámec známých darwinistických mechanismů. Mezi zastánci Portmannovy nauky a hlavním proudem darwinistů existuje napětí, které koření v různých pojetích vědy. Portmannismus je často považován za nauku (...) mířící mimo rámec vědy: snažíme se analyzovat oprávněnost takových poukazů a zasadit je do kontextu teorie vědy. Ukazuje se, že přes důležité rozdíly v cílech a užití metodologických prostředků není hranice mezi oběma přístupy ostře dána. Je připomenuta skutečnost, že od okamžiku přenesení Portmannových myšlenek do českých zemí došlo ke generační výměně jejich nositelů. Vychází najevo, že portmannismus lze do jisté míry smířit s hlavním proudem vědy, a to jak z hlediska teoretického a faktického, tak z hlediska sociálního. (shrink)

Článek reflektuje Hayekovy výklady o povaze pravidel. Ukazuje, že jeho pojetí pravidel je extrémně široké a vazba mezi pravidly a pravidelnostmi je nepřijatelně úzká. Následně je nastíněno alternativní - užší - vymezení pojmu pravidla. Nakonec je podrobeno kritice Hayekovo příliš úzké chápání pojmu normativních pravidel a je navrženo jeho širší vymezení.

Celem artykułu jest porównanie szczególnej odmiany teorii spiskowych, tzw. globalnej teorii spiskowej do sławnego eksperymentu myślowego autorstwa H. Putnama o mózgach w naczyniu. Uznanie istnienia złowrogiego spisku światowego stawia wierzącą weń osobę w podobnej sytuacji do tej, w której znajduje się człowiek próbujący rozstrzygnąć, czy jest mózgiem w naczyniu. Dzieje się tak, ponieważ conspiratio maligna ma niczym nieograniczoną moc wywierania wpływu, kontrolowania, a nawet tworzenia dowolnych aspektów naszego społecznego, politycznego i ekonomicznego życia. Wszechmoc tej tajemniczej organizacji jest powodem, dla którego (...) jej ofiary nie mogą nikomu ufać, ani rządowi, ani naukowcom, a nawet innym wyznawcom teorii spiskowych. Wszystkich – ludzi i instytucje – podejrzewa się o to, że są przekupieni, kontrolowani lub zastraszeni przez spisek. Zachować sceptycyzm wobec wszystkiego, to jedyne wyjście z tej sytuacji. (shrink)

Přehledová studie sleduje a analyzuje proměny pojmu sociální inovace. Na základě silné společenské poptávky se z původně dílčí, teoreticky nediskutované a nefixované kategorie stává kategorie obecná. Pokrývá širokou oblast nemateriálních inovací a zároveň se profiluje jako aktivita normativní a intencionální, zaměřená na obecně uznávané sociální cíle. Co do ideově-hodnotových orientací současných koncepcí sociálních inovací studie identifikuje kromě mainstreamu, který zůstává u otevřených hodnotových charakteristik, ještě směr emancipačně-mobilizační a sociálně-tržně odpovědný. V epistemologické rovině se teoretici sociálních inovací hlásí především k praktickému (...) experimentování, pragmatismu, teorii komplexnosti a principům transdisciplinarity. (shrink)

Platónovy pokusy o určení dobra lze nalézt v celém jeho díle. Zahrnují jak relativně „univoční“ koncepci dobra ve smyslu sókratovského intelektualismu, tak pluralističtější koncepci obsaženou v politickém projektu Zákonů. Podle vývojové interpretace Platónových dialogů to naznačuje posun v autorově myšlení způsobený poznáním obtížnosti problému. Byl to přitom údajně teprve Aristotelés, kdo vyřešil Platónův problém dobra pomocí pojmu analogie. Proti této interpretaci článek zdůrazňuje, že aristotelské pojetí analogie je hluboce zakořeněno v Platónově vlastním potýkání se s rozdílem mezi morálním a politickým (...) dobrem. Byla to především Platónovo pochopení specifické hodnoty politické plurality, které stojí v základě akademického rozlišení mezi analogia a pros hen. (shrink)

Článek se zabývá způsobem, jakým vnímá vztah vědecké metody a demokracie Karl Popper. Toto sepětí je jedním ze základních atributů Popperova myšlení. Pro jeho pochopení je třeba zasadit Poppera do historického kontextu vývoje liberálního myšlení a poukázat na možné souvislosti se Schumpeterovou redefinicí demokracie. Výchozím bodem je však interpretace základních episte- mologických předpokladů Popperova myšlení - konceptů provizornosti vědeckého poznání a ratio negativa. Primárním cílem článku je kontextualizace těchto předpokladů s politologickými a sociologickými důsledky. Ty lze spatřovat nejen s odmítnutím (...) positivismu a esencialismu, ale také v Popperově preferenci volebních a stranických systémů. Na závěr je rozpracována problematika kritického racionalismu, hodnot a otevřené společnosti na základě možných námitek vůči Popperově teorii. (shrink)

Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí „účelu“ sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního pojetí sociální vědy. Veblenův klíčový (...) motiv „sebe-konfrontace“ společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem „využitelnosti“ vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy. (shrink)

Slavná kniha Elementární formy náboženského života francouzského sociologa Émile Durkheima je jedním z nejdůležitějších příspěvků k sociologii náboženství. Po řadu let byla vychvalována a citována, stejně jako kritizována a zavrhována. Kniha se stala chartou celé řady sociálně vědních badatelů, zejména těch, kteří se zaměřovali na studium společnosti a náboženství. V roce 1966 však vyšel článek amerického antropologa Clifforda Geertze nazvaný „Nábo- ženství jako kulturní systém", v němž autor tvrdil, že Durkheimova teorie náboženství, stejně jako teorie náboženství Sigmunda Freuda, Bronislawa Malinowského (...) a Maxe Webera, by měla být překonána dokonalejší teorií náboženství. Touto dokonalejší teorií měla být Geertzova teorie. Porozuměl však Geertz Durkheimově teorii dostatečně, aby nás to opravňovalo k tvrzení, že Durkheim byl na poli teorie náboženství překonán? (shrink)

David Miller v pracích Critical Rationalism a Out of Error se jako jeden z mála Popperových žáků snaží nejen o vysvětlení a obhájení Popperova kritického racionalismu, ale zároveň i o jeho další rozvinutí. Millerovo znovunastolení kritického racionalismu ovšem předpokládá, že k racionálnímu jednání není třeba žádných „dobrých důvodů“, ale jen argumentů. Uvedená stať se zaměřuje právě na tuto otázku existence tzv. „dobrých důvodů“ ve spojení s racionalitou a racionálním rozhodováním a ukazuje, že Millerův požadavek neexistence „dobrých důvodů“ je nejen příliš (...) radikální, ale i nepřijatelný z hlediska Popperova nebo Musgravova pojetí kritického racionalismu. (shrink)

Text se zaměřuje na přijetí a vnímání darwinismu v českých zemích v 19. století, kdy bylo šíření a interpretace Darwinova učení paradoxně spjato s dvěma profesory estetiky z Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, Josefem Durdíkem a Otakarem Hostinským. Ačkoliv poněkud zjednodušovali teorii přírodního výběru, Darwinovu teorii chápali jako příchod nového paradigmatu. Tento text představuje a srovnává interpretaci darwinismu u obou estetiků, zejména jejich stanoviska k teorii přírodního výběru, možnostem aplikace této teorie v estetice a teorii umění, a také jejich vztah k (...) Darwinově výkladu estetických jevů v přírodě. Jako dodatek následuje krátké vyzdvižení Darwinova učení v textech dalších českých estetiků. (shrink)

Předložený článek si na základě rozboru hlavních motivů ve Foucaultově a Canguilhemově pojetí norem klade za cíl vymezit, jaká je vzájemná vazba mezi biologickou a společenskou normativitou a jakým typem moci na nás normy vlastně působí. V souladu s interpretací navrženou Pierrem Macherey se pokusíme sílu norem vystihnout v termínech jejich „imanence a produktivity" a ukázat, proč nelze normy chápat dle modelu zákona, který by ke svému předmětu přistupoval zvnějšku. Poslední část pak přináší odpověď na otázku, jaký typ individualizace či (...) subjektivizace toto pojetí diskvalifikuje a jaké možnosti ponechává pro svébytnou singularitu v rámci normativního pole. (shrink)

Studie recenzuje díla: Sam HARRIS, The Moral Landscape a Patricia Smith CHURCHLAND, Braintrust. Cílem recenzní stati je vyzdvihnout hlubokou shodu v naturalistickém pojetí etiky u obou autorů a upozornit na některé nedostatky jejich argumentace.

Tento text se soustřeďuje na prozkoumání vztahu dvou knih Alfreda Northa Whiteheada, Procesu a reality a Funkce rozumu, které byly publikovány ve stejném roce, v roce 1929. Autor textu nejprve představuje Whiteheadovo pojetí spekulativní filosofie, tak jak je představeno na úvodních stránkách Procesu a reality. Poukazuje, že Whitehead pro potřeby konstrukce filosofického schématu odmítl matematickou axiomatickou metodu a metodu rigidního empirismu a představuje Whiteheadovu vlastní filosofickou metodu, metodu deskriptivní generalizace. Ta může být ve stručnosti shrnuta jako imaginativní konstrukce spekulativního schématu, (...) založená na předchozích pozorováních, která je zpětně testována dalšími pozorováními. Text poukazuje na to, že v Procesu a realitě není předvedena imaginativní konstrukce Whiteheadovy filosofie. Jedna z fází deskriptivní generalizace tedy chybí. Text tvrdí, že tuto chybějící fázi deskriptivní generalizace můžeme najít ve Funkci rozumu. (shrink)

Modern philosophy can often appear to be mere cryptomnesia, redressed and resuited to fit the particular mouth from which it is espoused. This notion is but a sorrowful chimera binding the 21st-century mind to the confines of an eternal shadow, an eternal prison of doubt in the face of limitless potential. As a species, we are rapidly approaching the precipice of Yahweh's original position as instantiators of consciousness, as the I AM in relation to our artificial progeny. Could one fabricate (...) a candidate more fitting for a contra-analysis of our current situation than Hegel? One could not. (shrink)

W pierwszej połowie XX wieku przyjęło się upatrywać w poglądach H. Poincarégo i P. Duhema przykładów antyrealistycznego stanowiska odnośnie do nauki i jej teorii. Etykietka ta przylgnęła do tych autorów tak mocno, że coraz częstszym dzisiaj głosom tych, którzy sprzeciwiają się takiemu szufladkowaniu ich filozofii, trudno jest przebić się do głównego nurtu dyskusji filozoficznych. W artykule wskazuję, że odczytywanie poglądów obu francuskich autorów jako antyrealistycznych nie znajduje potwierdzenia w ich własnych wypowiedziach. Przeciwnie, ich prace dostarczają mocnych świadectw na rzecz upatrywania (...) w nich prekursorów współczesnych wyrafinowanych stanowisk realistycznych. (shrink)

Teoria relativității speciale a fost propusă în 1905 de Albert Einstein în articolul său "Despre electrodinamica corpurilor în mișcare". Titlul articolului se referă la faptul că relativitatea rezolvă o neconcordanță între ecuațiile lui Maxwell și mecanica clasică. Teoria se bazează pe două postulate: (1) că formele matematice ale legilor fizicii sunt invariabile în toate sistemele inerțiale; și (2) că viteza luminii în vid este constantă și independentă de sursă sau observator. Reconcilierea cele două postulate necesită o unificare a spațiului și (...) timpului în conceptul dependent de cadru spațiu-timp. Teoria se numeşte "specială", pentru că se aplică numai în cazul special al măsurătorilor efectuate atunci când atât observatorul cât şi ceea ce este observat nu sunt afectaţi de gravitaţie. Zece ani mai târziu, Einstein a publicat teoria relativităţii generale, extinderea relativităţii speciale care încorporează gravitaţia. CUPRINS: Teoria specială a relativității Postulatele teoriei relativității speciale Invarianţa vitezei luminii Lipsa unui cadru de referință absolut Determinări alternative ale relativității speciale Experimentul Michelson-Morley pentru confirmarea eterului Experimentele Cel mai fasimos experiment "eșuat" Relativitatea specială Cadre de referință, coordonate și transformarea Lorentz Cadrele de referință și mișcarea relativă Transformarea Lorentz Măsurare versus aparența vizuală Simultaneitatea (Relativitatea simultaneității) Explicaţie Experimentul de gândire tren-cale ferată Diagramele spațiu-timp Transformarea Lorentz Istorie Spațiu-timp Explicaţie Definiții Istorie Impulsul relativist (Cvadri-impuls) Conservarea cvadri-impulsului Dilatarea timpului Dilatarea timpului în funcție de viteză Reciprocitatea Dilatarea timpului gravitațional Testarea experimentală Paradoxul gemenilor Istorie Exemplu specific Rezolvarea paradoxului în relativitatea specială Rolul accelerației Relativitatea simultaneității Contracția lungimii Istorie Bazele relativității Simetrie Realitatea contracției lungimii Însumarea vitezelor Istorie Relativitatea galileiană Relativitatea specială Echivalența masă-energie (E = mc2) Nomenclatură Conservarea masei și a energiei Obiecte și sisteme de obiecte în mișcare rapidă Aplicabilitatea formulei stricte de echivalență masă-energie, E = mc2 Semnificația formulei stricte de echivalență masă-energie, E = mc2 Cauzalitatea și imposibilitatea depășirii vitezei luminii Călătoriile în cosmos Istorie Distanțele interstelare Dilatarea timpului Concepte teoretice Călătorie mai rapidă decât lumina Metrica Alcubierre Gaură neagră artificială Găurile de vierme Principiul corespondenței Mecanica cuantică Alte teorii științifice Referințe Despre autor Nicolae Sfetcu De același autor Contact Editura MultiMedia Publishing . (shrink)